Nakladatelství Host přišlo 16. října 2014 s novinkou jihočeského autora Jiřího Hájíčka Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku.

Jiří Hájíček je českobudějovickým rodákem (narozen 11. 9. 1967) a v Českých Budějovicích i v současnosti působí. Již v osmdesátých letech dvacátého století, ještě v době svých studií, začínal s poesií, ale nakonec se autorsky nalezl pár let před koncem tisíciletí v próze. S dosavadní bilancí čtyř vydaných románů a tří povídkových sbírek, spolu s povídkami samostatně otištěnými v několika literárních magazínech, představuje v tuto chvíli stálici naší literární tvorby.

Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku jsou další z povídkových sbírek, a podobně jako většina tvorby Jiřího Hájíčka, i zde autor maximálně vytěžil své zkušenosti z prostředí jihočeské vesnice. Mezi dvaceti povídkami, jejichž data vzniku či původního vydání v literárních časopisech se pohybují mezi lety 1998 až 2013, jsou i tři dosud nezveřejněné texty. Kniha je rozdělena do šesti částí, z nichž nejpočetněji zastoupená druhá je svým způsobem sága uvedená právě titulní povídkou, zatímco šestá reprezentovaná jediným, až kronikovým záznamem historie jedné chalupy pod názvem Vesnickej román, jakoby situace z předchozích textů uzavírá do jedné přehledové obálky. Jiří Hájíček se drží již osvědčeného konceptu a propojuje jednotlivé povídky prostřednictvím ať již aktivně vystupujících, či jen okrajově zmiňovaných postav, čímž dosahuje klasického filmového efektu dejavu, jež čtenáře postupně a nenávratně vtahuje do děje. Zatímco první z povídek, Pinky a já, vydaná poprvé na sklonku tisíciletí, je stylově blízká tvorbě i slohu Petra Šabacha, další texty, zvláště ty z nového století již dostávají svůj vlastní rozměr a  nesou svoji „hájíčkovskou“ tvář. Charakteristickými faktory autorova stylu jsou třeba originální slovní spojení, hra přívlastků, práce s vizemi a probleskujícími obrazy. Na řadě míst textu přesahuje umělecký rozměr běžnou řemeslnou zručnost a více než úspěšně vyrovnává jistou absenci nečekaných zvratů. Příběhy svojí čistotou nabízejí situace běžného každodenního života s jasně danou dějovou linií – přesto nepůsobí ani v nejmenším nudně a staví hodně na své schopnosti vyvolat u čtenáře nejen patřičnou představu, ale každého, kdo se někdy se skutečnou českou vesnicí setkal, překvapí i svou schopností probudit v něm i vzpomínky založené na ostatních smyslech, čichových, chuťových nebo i dotykových. Pro nás, autorovy vrstevníky, představuje Hájíčkův styl spolehlivý spouštěč vlastních vzpomínek a představ. A co jiného než mistrovství taková schopnost reprezentuje, že?

Jakkoli se nabízí napsat, že kniha je jednoznačně směřována do řad českého publika, Jiří Hájíček již dávno prokázal, že dokáže své slovo šířit i do jiných jazykových kultur. Nejinak tomu, doufejme, bude i s povídkovou sbírkou Vzpomínka na jednu vesnickou tancovačku. Přestože stojí hlavně na specifikách české vesnice a následných osudů lidí z tohoto prostředí vzešlých, jsem přesvědčen, že by se mohla stát úspěšnou ve všech evropských státech napříč naší zeměpisnou šířkou. Věkově pak bude čtenářská obec pravděpodobně omezena spodní hranicí, již bych odhadoval tak na čtrnáct let, bez stanovení meze horní. Naopak, čím starší čtenář, tím pravděpodobněji v něm Hájíčkovo autorské mistrovství vyvolá vzpomínky na vlastní zážitky.

Pro koho se kniha nehodí? Jak už bylo řečeno, díky vysoké úrovni jazykových dovedností Jiřího Hájíčka, bude zřejmě sbírka méně srozumitelná pro tu nejmladší generaci čtenářů. Na druhou stranu dovedu si velice dobře představit, že právě u mladší generace by mohla probudit lásku k mateřskému jazyku a povýšit schopnost práce s mateřštinou na vyšší úroveň – pokud by tak učinila byť jen u jediného ze čtenářů, bude její cíl více než naplněn.

Nakladatelství Host představilo čtenářské obci plodného domácího autora, jenž, doufejme, zdaleka neřekl – nenapsal své poslední literární slovo.

Související knihy

Hájíček, Jiří

Host, 2014