Tak tedy, jednou jsem se s kamarádkou bavila o kartách, jen tak, a napadlo mě, že bych zkusila jít ke kartářce, ze zvědavosti. A tak jsem šla. Jenže jsem byla strašně zklamaná. Když jsem zazvonila u jejího bytu, otevřela mi žena ve středních letech, výrazně nalíčená, krásně načesané vlasy. Už jen to, že neměla velký nos a na něm bradavici, na rameni černou kočku na mě nepůsobilo důvěryhodně. A když mě potom pozvala dál, do svého bytu, který měla luxusně zařízený, a nikde žádná skleněná koule, ani svíčky, tak se mé zklamání stupňovalo. Vytáhla balíček karet, takových, jak se s nimi hraje prší, a řekla: „Pravou rukou sejměte, pokud jste vdaná, a levou, pokud jste svobodná“. Najednou jsem si uvědomila, že se o mně potřebuje něco dovědět. Pak už jsem se na ni dívala jen jako na nějakou podvodnici, která ze mě vytáhla akorát můj stav, dvěstěpadesát korun a skoro nic mi neřekla. Jen obecné věci, co by řekla asi každé mladé ženě. Tak to byla má první zkušenost s „kartářkou“, podotýkám, že já jsem ji jako kartářku nedokázala vnímat a pro mě kartářkou nebyla.

Říkala jsem si nikdy víc! Jenže má zvědavost mě nenechala být na pokoji, a když jsem se dověděla, že v jednom krámku s bylinkami je kartářka, neváhala jsem a jednou, když jsem šla z práce, jsem se šla objednat. Nevěděla jsem, jak ta kartářka vypadá, protože objednávky za ni vyřizovala paní, co v krámku prodávala. Zaplatila jsem zálohu a za týden jsem měla přijít. A právě, když jsem po týdnu zamířila do krámku, abych si vyslechla, co mě čeká a nemine a co mi osud připravil, mě zastavila silná ženská a řekla: „Vy jste určitě ta, která jde ke mně na výklad karet“. Zamrazilo mě v zátylku. Byla hodně silná a vlasy měla na ježka, v uších příšerné náušnice a na rukách a krku náramky a řetízky se symboly, které jsem snad v životě neviděla! Cítila jsem z ní něco zvláštního, dodnes jsem nepřišla na to, co to tenkrát bylo. Možná strach z jejího zjevu, nebo z toho, co mi řekne, nebo jestli mě neokrade… Otočila se a já ji následovala do malé místnosti, kde hořely svíčky a hrála příjemná hudba. Všechno mi to nahánělo husí kůži, a chtěla jsem odejít i za cenu, že mi zálohu nevrátí. Opět, ale vyhrála má zvědavost, že jsem přemohla svůj strach a zůstala tam.
Seděly jsme proti sobě a ona na mě pořád zírala. Neumíte si představit ten pocit, kdy se vám zarývá pod kůži! Zvláštní! Pak vytáhla karty a já si teprve teď všimla jejích příšerně dlouhých nehtů, které měla zpilované do špiček! Oklepala jsem se hnusem a dávala si pozor, aby se mě jimi nedotkla. Podala mi bez řečí karty a já je třesoucí se rukou zamíchala. Mlčky si je ode mě vzala a začala je pokládat ve zvláštním tvaru vedle sebe a i přes sebe.

Pak se na mě zadívala a začala mi říkat, co jednotlivé karty znamenají. Dodnes nevím, jestli se jen dobře trefila, nebo mě zkrátka přečetla, jaká jsem a co bych tak v životě mohla prožít, ale faktem je, že ve spoustě věcí měla pravdu, nebo spíš ty karty. To byla má druhá zkušenost, a i když taky neměla velký nos a ani tu černou kočku, nezdráhám se říct, že to byla opravdu kartářka.

Jedna má kamarádka byla kartami úplně posedlá! Neustále jedné kartářce i volala, nedokázala se totiž rozhodnut v ničem. Co mám dnes vařit k obědu? Dostane dnes syn z matematiky jedničku? Mám si vzít sukni, nebo kalhoty? A jak to skončilo? Milá kartářka jí už měla plné zuby a přestala jí brát telefony. Tím chci říct, že všeho moc škodí. Naopak další mé kamarádce se stala tragédie, zemřel jí bratr, a než se to stalo, chodila také k jedné kartářce. Bohužel, nikdy v jejím výkladu nenašla nic, co by ji před tou tragédií varovalo, třeba jen malou zmínku. Proto už by nikdy ke kartářce nešla. Chápu ji.

Já jedny tarotové karty také vlastním. Říká se, že karty si vás musejí najít, a opravdu si mě našly. Jsou krásné a zvláštně voní, jejich vůně připomíná něco tajemného a kouzelného. A ač mě také nedokázaly varovat, že má jediná sestra zemře, neviním je za to. Nevykládám si je týdně, ani měsíčně, ani jednou za půl roku, ale když chci. Rozhodně ne v situacích, kdy mě něco trápí. Určitě by to byl jen odraz toho, co se skrývá ve vaší duši. Člověk si musí uvědomit, čemu chce věřit, co chce v životě dosáhnout a hlavně jakou cestou se má dát. Karty vám mohou poradit, ale jen pokud jim nebudete věřit natolik, že tomu propadnete. Takže jestli máte možnost jít za kartářkou, určitě jděte, když už vám to nic nedá, je to velice zajímavá zkušenost. Věřte mi.

O autorce:

Monika Knápková je začínající autorka. V roce 2011 ji tragicky zemřela sestra, které věnovala první román Ztracená, v němž také mimo jiné, popisuje těžké chvíle při ztrátě blízkého člověka. Narodila se v Brně a nyní žije v malé vesničce Hnátnice. Je vdaná a má syna Davida. Se svou fenkou Sárou ráda chodí do přírody, kde čerpá energii na psaní dalších knih.