Středa 15. března 1939.

Do Čech a na Moravu se ze všech stran valila německá vojska. Soustředíme-li se však na počiny jednotlivců, pak lze říci, že dva různí, velice různí muži měli toho dne společný cíl, a byl to cíl nepřehlédnutelný: co do majestátnosti s málokterou jinou na světě srovnatelná stavba ve svahu nad Vltavou, tisícileté centrum českého státu, sídlo českých knížat, králů i prezidentů. Jeden ze dvou mužů, o nichž hovoříme, tam právem volby patřil, i když z čistě morálního hlediska se před několika hodinami o část tohoto práva připravil, druhý z mužů tam nepatřil ani v nejmenším, ale bylo jeho vysněným přáním v komnatách tohoto sídla stanout a pokořit město, jež se pod Pražským hradem rozkládalo, již jen pouhým svým pohledem. První z těch dvou se jmenoval Hácha, druhým byl Hitler.

Kdo bude rychlejší?

Prezident Hácha se spolu s ministrem zahraničí Chvalkovským vrátili do hotelu Adlon až mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní. Po celou tu dobu tam na ně čekali ti, kteří se jednání v novém říšském kancléřství na Friedrichstrasse přímo nezúčastnili, tedy vyslanec dr. Mastný, dr. Kliment a paní Rádlová-Háchová. Musely to být pro ně nekonečné hodiny. Co se stane? Jak setkání s říšským kancléřem dopadne? Jak to zvládne silami nepříliš oplývající prezident? Z úřední budovy, stojící přímo proti oknům hotelových pokojů, vojáci spěšně vynášeli nějaký materiál, nakládali ho do vozů a odjížděli. Členové české delegace tak byli vlastně – aniž co tušili – svědky jedné z dílčích fází příprav okupační operace. Po druhé hodině telefonem vyzval ministr Chvalkovský dr. Klimenta, aby přijel do říšského kancléřství, protože se budou psát depeše do Prahy. Vzápětí však byl tento pokyn odvolán s tím, že se vše už nyní operativněji vyřizuje telefonicky.

Pak ti dva konečně dorazili.

Emil Hácha stručně oznámil, že Hitler nás podle jeho slov bere v ochranu a v šest hodin ráno, tedy za pár desítek minut, započne wehrmacht početnou silou obsazovat území českých zemí. Nastalo hrobové ticho. Teprve po chvíli se přítomní vzpamatovali a vyslovili řadu otázek. Prezidenta, na němž byla patrna tíha únavy a nervového vypětí, nebylo však možno přinutit, aby souvisle vylíčil jednání s Hitlerem, zatímco Chvalkovský se odmítal blíže vyjadřovat a řekl, že podstata problému se bude po návratu projednávat s vládou, nyní že je rovněž do krajnosti unaven a chce se připravit na zpáteční cestu.

Pokračujte ve čtení ukázky.

Ukázka je z knihy Temné kouty XX. století, kterou vydalo nakladatelství ČAS.

Roman Cílek (1937) patří k nejzkušenějším autorům v žánru objevné a tvůrčím způsobem pojaté literatury faktu. Zrozenec v neklidném znamení Ryb, rodák z Českých Budějovic, prožil nikoli jednoduché válečné a poválečné dětství v Soběslavi a Ústí nad Labem, ale už řadu desetiletí žije v Praze. Napsal několik desítek knih nejen literatury faktu, ale i beletrie, z nichž řada získala významná ocenění (například v mezinárodní soutěži o Cenu Egona Erwina Kische či Cenu Miroslava Ivanova). Některé jeho tituly vyšly i v zahraničí, případně posloužily jako předlohy k filmovému, rozhlasovému nebo televiznímu zpracování. Roman Cílek je spoluzakladatelem a členem vedení dvou tvůrčích organizací: Klubu autorů literatury faktu a české sekce AIEP – celosvětového sdružení autorů detektivního žánru. V posledních letech vydal například tyto tituly: Holocaust – zřetězení zla, Doživotní ztráta svědomí, Každý, kdo unese oštěp… (válka o Habeš 1935–1936), Čas vítězů, čas poražených, Trnitá cesta géniů, Já, Otto Skorzeny…!, Naši panovníci a prezidenti, Za oponou teroru a války, Noc dlouhých nožů. Kniha Temné kouty XX. století (2014) je po publikaci Služebníci zla (2014) jeho druhým autorským počinem v nakladatelství ČAS.

Nakladatelství ČAS si do štítu vetklo heslo KNIHA JE ŽENSKÉHO RODU. Rádi by totiž vydávali hlavně kvalitní beletrii stvořenou ženským perem a určenou ženským očím a srdcím, ovšem samozřejmě nejen jim. Výrazně se také soustřeďují na edici Český ČAS, jejíž tituly se věnují osobnostem a událostem naší historie z poněkud jiných pohledů.

Související knihy

Cílek, Roman

Čas, 2014