Po krátkém úvodu Zdeňka Lyčky, ředitele Českého centra, se ujal slova Paul Glaser a provedl hojné publikum celým večerem. Rozhodl se, že bude vyprávět dva příběhy, které se týkají jedné mladé a odvážné ženy. Ženy, jež přečkala útrapy života před druhou světovou válkou i během ní. Vyprávěl příběh své tety Roosje, úspěšné tanečnice, která si přes všechna protivenství zachovala životní optimismus. Nizozemsko-český večer tlumočila Jana Pellarová.

V první, delší části večera představil život Roosje samotné. V druhé části pak seznámil publikum se svým příběhem. Mluvil o tom, jak se dozvěděl o existenci tety Roosje ze Švédska a jakým způsobem vznikla jeho kniha.

Roosje patřila do dobře postavené rodiny v Nizozemí. Žila šťastně a spokojeně, hojně se bavila, navštěvovala koncerty, taneční představení, hrála tenis a cestovala. V devatenácti letech se zamilovala do své osudové lásky. Její přítel však tragicky zahynul při pádu letadla. Roosje se zhroutil svět. Jediné, co jí pomohlo znovu se navrátit do života a něco pěkného zase cítit, byl tanec. Za nějaký čas se setkala s tanečním mistrem Leem, za kterého se o půl roku později provdala. Jako mnoho mladých v té době ale neměli kde bydlet, a tak se nastěhovali do domu Leova bratra. Společné bydlení ale nebylo, jak se vzápětí ukázalo, ideální, neboť Leův bratr a postupně celá jeho rodina začali sympatizovat s nizozemskou nacistickou stranou. V té době trvala ekonomická krize a lidé chtěli změnu. Viděli, že v Německu se to povedlo, alespoň někteří Nizozemci měli takový dojem. Roosje se manželovi odcizila a na tanečních hodinách se zamilovala a od Lea odešla. Její milenec Kees ji však již během prvního měsíce podváděl, a tak se odstěhovala i od něj.

Válka v Nizozemí trvala v podstatě jen pět dní. Německá okupace nebyla však pro všechny Nizozemce negativní, jelikož nabízela pracovní příležitosti a další výhody, které si dříve nemohli dovolit. Nic z toho ale neplatilo pro Židy. Situace se pro ně záhy stala zlou. Museli nosit židovskou hvězdu, nesměli navštěvovat kavárny, vycházet po páté hodině ven… Roosje se ale rozhodla, že se těmito nařízeními řídit nebude. Ze svého pasu odstranila velké J, zfalšovala ho a odmítla nosit židovskou hvězdu. Místo toho dále navštěvovala kavárny a vedla společenský život, dokonce se nechávala fotit s německými oficíry. Jediné, co jí chybělo, byla práce a muž. Proto se rozhodla založit taneční školu. K jejímu zprovoznění však potřebovala povolení od kulturní komory. I to se jí povedlo a ze známosti ho získala. Během krátké doby otevřela několik tanečních škol v různých městech, dělala to, co ji nejvíce bavilo, a byla velmi úspěšná. Ze seznamu svých žáků si vybrala také muže, kterého postrádala. Její systém se ukázal jako velice efektivní, jelikož si vybrala švýcarského inženýra, který za války pracoval v Nizozemí v textilce. Ten ji za čas požádal o ruku. Po půl roce ale skončila jeho práce v Nizozemí, a proto chtěl, aby s ním Roosje odjela zpět do Švýcarska. Souhlasila. Přítel odjel napřed, ona se rozhodla dokončit taneční sezónu a postarat se také o svou matku.

Roosje v té době ale udal její bývalý manžel za to, že nenosila židovskou hvězdu. Byla zatčena a převezena do vězení SS. Nějakým zázrakem se ale dokázala vrátit. Ukradla pas, změnila svou identitu a přestěhovala se do jiného města k ženě, která byla provdaná za nacistu. V té době byla stále ještě rozhodnuta, že odjede do Švýcarska. To se jí bohužel nepovedlo. Náhodou se setkala se svým bývalým milencem Keesem, který ji udal. Tentokrát se už Roosje koncentračním táborům nevyhnula a v průběhu let jich vystřídala hned několik. Dělala vše pro svou záchranu; pracovala v táboře, ze kterého se pokusila uprchnout. Byla převezena do Osvětimi, pracovala v plynových komorách, později v továrně na granáty. Přežila pochod smrti a po třech letech byla osvobozena švédským červeným křížem. V té době už vážila pouhých 35 kg. Nizozemská ambasáda požadovala, aby se vrátila zpět do Nizozemí. Ona se ale neměla kam a pro co vracet. Rozhodla se proto zůstat ve Švédsku, kde se v roce 1946 provdala a poté žila až do svých 86 let.

Po dlouhém životním příběhu Roosje, který byl doplněn hojným množstvím dobových fotografií, následovala krátká občerstvovací pauza. Teprve pak Paul Glaser vyprávěl o tom, jak se k celému příběhu dostal. Cesta to nebyla snadná a právě postupné odhalování minulosti jej přivedlo k rozhodnutí napsat knihu Tanec s nepřítelem, válečná tajemství mojí rodiny.

Nejprve se setkal při jedné pracovní cestě s člověkem z Rakouska, od kterého se dozvěděl, že příjmení Glaser je v Nizozemí nezvyklé, ale v Rakousku je to docela běžné židovské jméno. Přemýšlel o tom, jestli má nějaké židovské předky, ale přišlo mu zvláštní se ptát otce, který ho vychovával v katolické víře. Proto se zeptal své babičky, která mu jeho podezření potvrdila. Nevěděl, proč se s tím doma dělaly takové tajnosti, a tak se rozhodl tuto skutečnost ignorovat. O pár let později šel pro jeden svůj projekt žádat o peníze a setkal se s člověkem jménem Glaser, který byl z Nizozemska. Bylo jasné, že (vzhledem k tomu, jak často se tu toto jméno vyskytuje) jsou nejspíše příbuzní. Jako společné pojítko odhalili tetičku Roosje ze Švédska.

Pak se za nějaký čas stalo, že mu zazvonil doma telefon a někdo se ho ptal, jestli je příbuzný Roosje, že našli v pozůstalosti jedné staré paní dopisy, které jí Roosje psala z koncentračního tábora. V tu dobu se rozhodl a vydal se za otcem, aby mu o své rodině něco řekl. Ten však i nadále mlčel. Nakonec řekl jen dvě věty:

„Chlapče, je to tajemství, tak ať to tajemstvím zůstane. Dřív nebo později to, že jsi Žid, někdo proti tobě použije.“

Od otce se toho moc nedozvěděl, a tak měl jedinou možnost. Navštívit Roosje ve Stockholmu. Při jedné pracovní cestě se z Helsinek dostal do Stockholmu a rozhodl se Roosje zavolat. Ta, když se dozvěděla, o čem chce mluvit, řekla mu, že není vítaný. Paul Glaser se ale nevzdal a druhý den jí zavolal znovu. O půl hodiny později už seděl u ní v obýváku. Dlouho si pak povídali. Prvně viděl fotografie svých prarodičů. Roosje mu otevřeně řekla o všem, na co se jí zeptal.

Své dlouhé, ale poutavé vyprávění Paul Glaser zakončil poslední rozhodující událostí. Při jedné z pracovních cest jel na konferenci do Krakova. Jeho přátelé navrhli, aby se zajeli podívat do Osvětimi, jelikož je od Krakova nedaleko. Paulovi se nechtělo, ale nechal se přáteli zviklat. Při prohlídce si na hromadě kufrů všiml jednoho, na kterém byla cedulka „Glaser Nizozemí“. Po tomto zážitku se rozhodl, že to není příběh jen tety Roosje, ale celé jeho rodiny, a že rozhodně stojí za zveřejnění. A tak vznikla jeho kniha, kterou u nás vydává nakladatelství Triton.

Související knihy

Tanec s nepřítelem
Válečné tajemství mojí rodiny

Glaser, Paul

Triton, 2014