Publikum Goethe-Institutu netvořili tentokrát žádní náhodní lidé, ale naopak ti, které kniha Provizorium a především její autor Wolfgang Hilbig zajímají. Uvedení knihy se konalo v krásném sále s velkými okny, která poskytovala obdivuhodný pohled na celé Hradčany.

Jako první se ujal slova profesor Milan Tvrdík, který promluvil o autorovi v souvislostech německé literatury.

Wolfgang Hilbig je představitelem těžší literatury, která nemá až tak hojné publikum. Dokonce není jasné, zda je spíše autorem východoněmeckým nebo západoněmeckým. Přestože byl původem z Východu, publikoval v západním Německu ve Frankfurtu. Autor samotný byl po celý život rozkročený mezi těmito dvěma světy. Z NDR nebyl nikdy vyhoštěn, ale v roce 1985 odešel na studijní pobyt do západního Německa. Jeho roční omezené vízum bylo návratné, takže mohl libovolně cestovat mezi Východem a Západem. Takové postavení nemělo mnoho autorů té doby.

Wolfgang Hilbig žil dlouhá léta s matkou. Jeho dědeček byl obyčejný člověk, který neuměl číst a psát, a tak Hilbiga, který měl od útlého věku zájem o literaturu, od jeho koníčka zrazoval. Hilbig pocházel z dělnické rodiny, byl vyučen kovoobráběčem a bydlel do svých 37 let s matkou. Teprve později se stal spisovatelem na volné noze, jelikož měl dostatečný příjem ze Západu z nakladatelství. Na Východě, kde žil, se snažil své knihy také vydat, ale rukopisy mu vraceli.

Od vlastního autorova života se Milan Tvrdík dostal postupně k dílu Wolfganga Hilbiga a k jeho společným znakům. Typické pro Hilbigovo dílo je silná autobiografičnost. V každém románu se čtenář setkává s mnoha útržky z jeho života. Jedním z klasických znaků je také konfrontace dvou systémů, kdy Hilbig nefandí ani jednomu. Východ je pro něj příliš nesvobodný a Západ zase představuje příliš velký konzum.

Ideologicky by nejspíš Hilbig odpovídal představám NDR. Byl to dělník z dělnické rodiny. Síla jeho jazyka však byla neuvěřitelná. Jako člověk bez vzdělání oplýval úžasným citem pro jazyk, který pěstoval sám svým psaním a četbou. Pěstoval literaturu po tajnu, dlouho trvalo, než dokázal svou zálibu prezentovat veřejně.

Hilbiga rovněž charakterizuje citát na začátku knihy Provizorium:

„Abych mohl napsat svá díla, obětoval jsem svůj životopis, svou osobu. Již záhy jsem totiž nabyl dojmu, že můj život byl uveden na scénu právě pro mne, proto, abych se jím musel zaobírat ze všech stran. To mne smiřovalo s neštěstím a naučilo mě to považovat sám sebe za objekt. (August Strindberg: Černé vlajky)

Následně přidal několik postřehů o autorovi také překladatel Petr Dvořáček. Zvláštní schopností autora je skutečnost, že dokáže stále dokola psát o tomtéž, ale tak, že to nikterak neunavuje ani nenudí. Hilbiga charakterizuje především opravdovost, sebezničující opravdovost, otevřenost a přímost, s jakou se dává v šanc.

Hilbig byl od samého dětství posedlý psaním a zároveň nepochopený svým okolím. Neschopnost psát, o které se často ve svých románech zmiňuje, je pro něj zničující a obírá ho o vlastní identitu. Ve svých románech má zalibu v temných, často podzemních prostorách. Hra s temnotou, světlem, záblesky světla, upadáním do temnoty a deštěm jsou častým prostředím Hilbigova děje. Netradiční také jsou stavy na úplném dnu, kdy žije jako polozvíře. Prostředek, kterým se snaží pochopit své místo na zemi, je odhalení jeho vlastního já, které je natolik otevřené, až se stává zarážejícím.

Petr Dvořáček také nezapomněl připomenout, že v díle Wolfganga Hilbiga je velmi často patrný Kafka. Už samotné pojmenování hlavní postavy, spisovatele C., je určitou obdobou Kafkova pana K. Kafkovské motivy, bloudění mezi úřady a rozpolcenost mezi dvěma ženami zas připomíná Kafkovu Proměnu.

„Kdyby Wolfgang Hilbig přijel do Prahy, šel bych ho přivítat na nádraží. Myslím, že by se mu Hlavní nádraží líbilo, jelikož připomíná lipské nádraží a Hilbig má prostředí nádraží rád. Otázka je, kam bychom šli, jestli bychom si šli sednout do nádražního bufetu, nebo do restaurace. Večer bych se ho zeptal na nejasnosti v jeho díle. Zeptal bych se ho, co soudí o kritice a kriticích,“

zauvažoval Petr Dvořáček, jaké by to bylo, kdyby byl Hilbig ještě živ a mohl se s ním setkat.

Večer s německým autorem pak zakončil Jiří Ornest, který přečetl krátkou pasáž z knihy Provizorium, ve které se spisovatel C. zrovna vyskytoval na klinice v Haaru.

Související knihy

Wolfgang Hilbig

Prostor, 2014