Pohádka Jak si prasátka s dráčky hrála s ohněm, a pan starosta nepoznal hrdinu

Jak si prasátka s dráčky hrála s ohněm, a pan starosta nepoznal hrdinu

11.11.2014 Jaroslava Černá Bez komentáře

Už dávno jste odrostli školním lavicím, ale přesto si občas s potěšením přečtete pěkně napsanou pohádku? Pokud ano, pohodlně se usaďte a čtěte dál. Autorkou pohádky je Jaroslava Černá a pohádka vznikla pro připravovanou knihu Polem, loukou, za pohádkou, která bude druhým dílem před měsícem vydané knihy pohádek Klárka v zahradě splněných přání.

Na polích dozrávalo obilí. Zlaté klásky žita voněly do daleka. A právě to úrodné místo si vybrala jako svůj domov prasečí máma a táta. V žitě je přece nejlépe!
Když se jim před pár týdny narodila malá prasátka, věřte, nebo ne, ve stejný den se vyklubali na svět také malí dráčci. Jenže pod zemí a nikdo o nich nevěděl.
Dráčci byli tři, prasátek o jedno více.
Copak prasátkům, těm bylo dobře, ta byla nad zemí, mohla se rozhlížet a chroustat obilná zrna. Ale dráčkům se v podzemí vůbec nelíbilo.
„Maminko, můžeme se podívat nad zem? Už jsme velcí!“ Žadonil jednoho dne ten červený dráček. Maminka otevřela jedno oko a zadívala se na své nezbedné děti. „Proč ne, vždyť už jste velcí, jste hezky vybarvení, jen běžte a rozhlídněte se po světě.“
„Hurá!“ Ozvalo se trojhlasně a dráčci se hrnuli k velké díře, která vedla na svět.
„A nehrajte si s ohněm!,“ dodala máma starostlivě a znova zavřela oko.
Šup šup… Zašustělo to na kraji pole s obilím a tři dráčci byli na světě!
„Jéé, to je nádhera!,“ jásala a žasla dráčata a hned si protřepávala křidélka a zkoušela se vznášet.
Najednou se ten zelený dráček zarazil. „Slyšeli jste to? Někdo tady chrochtá!“ A chrochtání se přibližovalo obilím až k dráčkům a najednou z žita vypochodovali čtyři malí čuníci. A ten poslední se ospale rozhlídl, uviděl blátivou kaluž, hned se k ní vydal a spokojeně se začal v tom blátě válet. „To je blaho, to jsem potřeboval, to jsem ale krásně líný.“
Ale ostatní čuníci si zvědavě prohlíželi malé dráčky. „A co vy jste? Kde jste se tady vzali? A jak to, že jste barevní a my šediví? A proč vám narostla křidélka a nám jen malé nožičky?“
Jenže dráčci nevěděli. „A taky umíme hezky sršet jiskry, nebo oheň, když se zapomeneme,“ dodal ten zelenočervený dráček, ale když viděl, jak prasátka zesmutněla, hned pokračoval. „A víte co, kluci, to je přece jedno, jestli jsme prasátka nebo dráčci, budeme si hrát, co říkáte?“
„Hurá!“ Jásali všichni. „A budeme si hrát na schovávanou a my se utíkáme schovat první!“ zachrochtalo nejrůžovější prasátko a než dráčci napočítali do tří, byla prasátka v žitě.
„Jdeme na ně!,“ zavelel zelený dráček a šup! Dráčata zmizela mezi klasy. To bylo stopování, jukání a smíchu, co se nesl z pole. Barevní dráčci byli šikovní a rychle prasátka vyčenichali. A v té radosti vykřikovali a jásali a vůbec si nevšimli, jak jim z tlamiček létají jiskřičky a malé ohníčky. Najednou začal doutnat ocásek jednoho prasátka, druhému ouška, a tomu třetímu ouška i ocásek! Prasátka se vylekala a strachy kvičela, dráčci se smáli a vypouštěli další nebezpečné jiskry, přímo na zralé klasy.
Naštěstí tady byl někdo, kdo celé pole hlídal. Statečný Péťa se ve svém vrtulníku vznášel nad lánem obilí a pozorně sledoval, co se to mezi klasy děje. Jenže najednou zahlédl kouř, a protože byl chytrý, hned věděl, jaké nebezpečí hrozí. Vždyť může shořet celá úroda!
Péťa neváhal a hned zapnul vysílačku. „Haló haló!“ Ozvalo se v požárnické centrále. „Potřebujeme pomoc! Někdo si tady na poli s obilím hraje s ohněm!“
Kluci požárníci neváhali ani chvilku. Naskákali do velkého červeného požárnického auta, zapnuli houkačku a celá posádka se řítila k žitnému poli.
Uíí! Uíí… blížilo se kvílení k dráčatům a prasátkům, zabraným do hry.
„Co je to?“ Zarazil se zelený dráček. „To jsou požárníci, ale kam jedou?“ divilo se jedno prasátko, „že by zahlédli můj doutnající ocásek?“
Rošťáci se rozhlédli kolem. Nejen ocásky a ouška, ale i na poli to doutnalo a vyskakovaly první plamínky. „Rychle, musíme se schovat, aby to nebylo na nás!“ Vykřikla prasátka.
Byl nejvyšší čas. Kluci požárníci byli u pole v okamžiku a v další chvíli už syčely hadice a proudila voda na začínající požár. Za chvíli bylo po nebezpečí.
„Tak kdopak byl tak pozorný a statečný a zavolal nás k ohni?“ Ptal se velitel hasičů vykulených dráčků a prasátek. „To je pravý zachránce úrody a myslím, že už sem jede pan starosta, aby ho přede všemi vyznamenal.
A opravdu. U pole právě zastavila velká limuzína a pan starosta opatrně vystupoval, aby si neušpinil boty.
„Kde je ten hrdina?“ Ptal se, protože už byl starý a špatně viděl. Taky se mu těžko chodilo a bolel ho palec. Rychle vytahoval z kapsy žlutou medaili, aby udělal, co je jeho oblíbená činnost a za co mu vždycky všichni tleskají.
Jenže co se nestalo! Právě v té chvíli vylezlo ze své blátivé kaluže to poslední, líné prasátko, protože bylo moc zvědavé, co se to tam na kraji pole děje. „Tady! Tady jsem!“ vykřikovalo kolem sebe a všechny překřičelo. A pan starosta už se neptal, sklonil se k prasátku, vůbec si nevšiml, jak je od bláta a rychle mu připíchl medaili za zásluhy. Že si ušpinil ruce, to mu vůbec nevadilo. Zaposlouchal se do potlesku, všem pokynul a odjel svou limuzínou.
Dráčci i prasátka zůstali s otevřenými čumáčky a rypáčky jako opaření. „Tohle že byl starosta?“ Červený dráček údivem zadýmal. „Vždyť vypadá jako náš nejstarší děda, starý drak Pařezák, co už nemá oheň, ani jiskřičku a nesmí nikam chodit sám, aby se neztratil a nedělal ostudu!“
„To je ale nespravedlnost!“ pípl zelenočervený dráček a sklopil křídla. Kde je asi ten, kdo opravdu zachránil úrodu?“ Zvedl hlavu k nebi, protože statečný Péťa ve svém vrtulníku kroužil obezřetně nad polem, hlídal úrodu a dělal poctivě svou práci.
Líné prasátko už se zase válelo ve své kaluži a medaile pod nánosem bláta dávno nebyla vidět.
Ostatní prasátka s dráčky si slíbila, že už budou při hře opatrní a nebudou si hrát s ohněm, ani když se zapomenou. „Víte kluci, lepší je zapalovat to dobré v srdcích lidí, než úrodu na polích,“ poučil dráčky velitel požárníků a s povzdechem si vzpomněl na statečného Péťu.
„Jak mu asi je, když za něho medaili dostal někdo jiný a ještě se s ní válí v blátě?“
A jak bylo Péťovi? Když navečer přiletěl domů, tatínek už na něho čekal, v ruce připravenou samolepku, kterou hned umístil na vrtulník.
„Malý statečný ochránce,“ přečetl Péťa a podíval se na tatínka.
„Jsem na tebe hrdý, synku,“ řekl tatínek dojatě. „Rozumní lidé přece vědí, jak se všechno stalo a stateční lidé nedělají svou práci pro medaile.“
A Péťa se šťastně usmíval, dokonce i v noci ze spaní.

O autorce

Jaroslava Černá se narodila v roce 1959 v Hranicích na Moravě, kde absolvovala gymnázium, poté vystudovala Sociálně právní školu v Ostravě. Více než deset let byla zaměstnána jako sociální pracovnice na MÚ v Hranicích. Po doplnění kvalifikace na PF v Olomouci a stážích v zahraničí učila na soukromé střední škole, později se věnovala soukromé výuce angličtiny a zároveň vydala svůj první román (2006). Zajímá se o historii, ezoteriku, psychologii, sociologii, záhady zaniklých civilizací. V současné době se věnuje především psaní historicko-ezoterických románů, výkladu karet, čínského orákula I ť-ing. Je regresní psychoterapeut. Jaroslava Černá je vdaná, má dva dospělé syny Jakuba a Jana, žije v lázních Teplice nad Bečvou u Hranic na Moravě.