Pršelo. Ne nějak lehce, takový ten podzimní deštík, který dodá ulicím atmosféru. Prostě lilo jako z konve. Z kavárny, kde jsem cpal nohy pod topení, až vzadu v rohu u stolu, na který víc svítila lampa z ulice než místní osvětlení, jsem vyhlížel k nebi a spílal si, že jsem nechal deštník doma. Boty úplně promočené, ponožky také a snad i kůži na nohou. Ale pod topením jim bylo fajn. I mně, s grogem v útrobách. A naproti navíc seděla „ona“.

Bonus večera, zahalený vlněným svetrem, ukrytý za rozečtenou knihou. Vlasy černé jako uhel jí možná padaly až na ramena, přes knihu to nebylo tak jasné. Občas, když obracela list a kniha sjela o pár milimetrů níž, byly vidět její oči. Zelené jako smaragdy, jako dlaždice na Hradčanské, jako brčál v lesní tůni, jako moje stará Felicie. Chtěl jsem je sebrat.

„Je to dobré?“ zkusil jsem a kývl ke knize v jejích drobných rukou. Dívala se brčálem přímo na mě. Pohledem, který měřil, jestli vůbec stojím za odpověď. „Vynikající,“ řekla. Vrátila se ke knize. Vrtěl jsem se na židli a možná trochu zrudl. To je všechno? Ta mezera mezi mým a jejím stolem byla jako poušť, přes kterou bych se nejspíš i plazil. Zase zvedla hlavu. „Ale trochu pomalejší tempo, než jsem doufala.“ Možná ještě nejsem úplně ztracený. Chápavě pokývu a naladím úsměv typu „my si budeme rozumět“.

„Ale tomu byste nerozuměl,“ podotkla a znovu se soustředila na stránky. „Jak to můžete vědět?“ ptám se, poněkud uražený. „Nevypadáte jako odborník na ženskou literaturu.“ Ušklíbla se, nebo se mi to jen zdálo? „A to právě čtete? Ženskou literaturu?“ ptám se. „Pozorujete mě dost dlouho na to, že jste si mohl přečíst obal,“ pronesla nezúčastněně, stránku pečlivě založila, zavřela a položila na stůl. Rychle jsem ji sjel pohledem, tedy tu knihu, ale byla rychlejší, tedy „ona“. „Gilbertová. Jíst, meditovat, milovat. Druhé vydání,“ řekla. „A co byste si vybrala vy?“ okamžitě té věty lituji. „To je laciné i na chlápka, který oslovuje ženy po kavárnách,“ naštěstí se usmála. „Co čtete vy?“ V hlavě lovím nějaký cool titul, s Tolkienem asi neprorazím. „Naposledy to byl Coelho,“ tápu. „A…?“ sleduje mě jako ostříž. „No, myslím, že je přeceňovaný, trochu nudný,“ říkám. Někdo to tvrdil na facebooku, tak to bude asi pravda. „Já ho mám ráda,“ pokrčila rameny a já bych si nafackoval. „A jinak?“ Nenechá toho. Dobře, radši pevnou půdu pod nohama. „Třeba Pratchetta, znáte? Skvělá fantasy, vtipná.“ Vytáhla slimku z modré krabičky a zapálila si. Ke stropu se vznesl modrý dým. Nevím, proč jsem si vzpomněl na Edith Piaf. „Chcete přisednout?“ Znělo to jako povýšení, jako zatím maximální jackpot. V botách pořád mokro, ale vytáhl jsem haksny zpod topení a naklusal.

Hned u nás poskakoval číšník a vzápětí přinesl dvě kávy. Pro ni latté, mně velké presso se spoustou mléka. Ano, měla vlasy až na ramena, dokonce delší, hozené na záda. Hladké jako havraní křídla a černé jako půlnoc v lesích. Radši jsem se podíval na její knihu. „Už ji máte skoro dočtenou.“ Kývla. Ticho. „Není to smutné, když končí dobrá kniha?“ Bože! Co to plácám za klišé?! „Ani ne,“ odpovídá. „Když jedna skončí, je to skvělý způsob, jak načít další.“ Lehce se nakloním, aby si všimla mých očí. Jsou modré a mám pěkné řasy, na rozdíl od zbytku mého já. „Je to jako v životě, že?“ zkouším být intelektuálně romantický. A to netuší, že jsem před chvílí ve fastfoodu spořádal hamburger a zapil ho půllitrem coly. „Ani ne,“ odporuje, ale stejně má otázka splnila účel. Znovu rozevírá ty jasně růžové rty bez rtěnky, aby z nich propustila další slova. „Život se dělí na kapitoly a ty tvoří celek. Pak už přece není možnost otevřít další knihu.“ Hm. Něco na tom je. „Myslíte po smrti?“ Ne! Hlavně nezačínat o smrti! Přece nejsme v žádné tragédii. Nebo ji chceš sbalit na patos? – ptá se vnitřní hlas. „Jistě, ale nebavme se o smrti. To je až moc melodramatické, i když venku prší a je podzim.“ Usmála se? Bylo to tak rychlé. Ale asi ano – na okamžik měla u očí tenkou vrásku.

„Balíte slečny po kavárnách? Nebo si vážně chcete povídat o knížkách?“ přejde do útoku. „Jedno přece nevylučuje druhé,“ říkám já. „To jistě ne, ale na balení nemám moc času, za chvíli musím být na nádraží. A než se dostanete k něčemu pořádnému… Radši ty knížky,“ je nemilosrdná. Teď! Teď si jen tak odhodila jeden pramen havraních křídel za ucho. Pohybem, který dal vyniknout jejímu krku a rameni. Na chvíli jí vystoupla klíční kost, jako když se delfín vyhoupne nad hladinu a hned zase zmizí. Jako magický Moby Dick, jenže mnohem menší a křehčí. Ale stejně tak bílý, pod skoro průsvitnou kůží bez jediné pihy. Teď nebo nikdy. „Tak to zkrátím. Co takhle ještě jednou: jíst, meditovat, milovat…? Co nejspíš?“ Neprotočila oči. Jen mě chvíli pozorovala, pak se rezignovaně usmála. „Jak kdy. Jak s kým,“ neurčitě řekla.

Chtěl jsem říct: tak se pojďme najíst. Pak můžeme meditovat tak dlouho, až se budeme milovat. Mlčel jsem. „Už neprší,“ naopak promluvila ona. Vyhlédl jsem ven. Chodníky byly lesklé, záda ještěra. Ale už vážně ani jedna nová kapka. „Půjdu, díky za společnost,“ zvedla se a vklouzla do černého kabátku, dokonale tvarovaná, dokonale – dokonalá. „Do příště přečtu toho Coelha,“ slíbil jsem. Kývla. „Do příště,“ řekla, aby ji vzápětí spolkly dveře kavárny a hloučky promoklých turistů. V tom šeru, skoro tmě, nebyla vidět. Ani jsme si nestihli říct jména. Zůstane pro mě prostě Gilbertová. Zelenooká knihožroutka. Zaplatil jsem kávy a grog. Na toaletě hodil nacucané ponožky do koše a hrdinně vyrazil jen tak, s nohama naostro, směrem k tramvaji.

„Musíš být úplně promočený,“ řekla mi moje žena mezi dveřmi. „Ale ne, nejsem. Schoval jsem se po cestě.“ Pak jsem ji políbil a cítil horkost a měkkost jejích rtů. Miluju svoji ženu. Nikdy se na nic neptá.

Ivan Hladík (Ian Dachs)

Foto: Milan Říský

Textař, scenárista, spisovatel a redaktor.

Tvorbě písňových textů se věnuje od r. 1996. Mezi první CD, na kterých se autorsky podílel, patří „comebackové“ album Rebels a album Hazard Petra Dopity. Skladby s jeho texty zpívají např. Jiří Korn, Petr Kolář, Magda Malá, Michael Kocáb, Radka Fišarová, Zlata E. Kinská, Bára Basiková a řada dalších. Jako autor dialogů a textů je spolutvůrcem původních scénických projektů na Křižíkově fontáně (Notre Dame de Paris, Malá mořská víla, James Bond – Agent 007 a Tristan a Isolda).

Na Křižíkově fontáně (ag. Orfeus) spolupracoval od r. 1995 na postech vedoucího výpravy, produkce, tiskového mluvčího a asistenta ředitele. Od r. 2000 také jako kmenový autor písňových (muzikálových) textů.

Z tvorby můžeme dále uvést text písně „The Rule‘s of Lie“ – titulní skladby soundtracku filmu Pravidla lži nebo skladbu „Jsem strážný anděl tvůj“ z výběrového dvoualba The Best of Michael Kocáb. Je autorem českých verzí známých písní zahraničních zpěváků, jako např. Eltona Johna (Sorry Seems To Be The Hardest Word), hitů Tiny Turner nebo filmových skladeb (Love song for A Vampire, My heart will go on aj.).

Kromě psaní textů se věnuje psaní filmových a televizních scénářů. V roce 2009 vyšla autorovi kniha „Druhý pohled“, což je próza v thrillerovém žánru, jejíž volné pokračování „Detektiv Michael Crow: Klauni“ vyšlo v říjnu 2014 pod autorovým pseudonymem Ian Dachs.

Jako redaktor se věnuje především psaní o filmech a filmové hudbě.

Související knihy

Dachs, Ian

Fragment, 2014