Vlastimil Vondruška se narodil na Kladně. Vždycky měl rád spíše starší historii. Obrazně říkával, že rokem 1848 pro něj dějepis končí. A je fakt, že se zkouškami z dějin dělnického hnutí míval vždycky trochu problém. Zato o dějinách antických nebo středověkých toho věděl už ve škole mnohem více, než nařizovaly školní osnovy.

Po absolvování gymnázia vystudoval na Filozofické fakultě v Praze historii a etnografii. Pak absolvoval vědeckou aspiranturu v Československé akademii věd, působil v Národním muzeu v Praze. Od roku 1990 se věnoval sklářství a současně publicistice a literatuře. Společně s manželkou Alenou (je rovněž publicistka a spisovatelka) založili v Doksech sklárnu Královská huť, kterou před několika lety po dlouhém zvažování zavřeli, aby se Vlastimil Vondruška mohl věnovat výhradně literatuře (sedět na dvou židlích se opravdu nedá).

Dosud napsal více než 50 vědeckých studií a článků o dějinách hmotné kultury, 15 knih vědeckých a populárně naučných, více než 40 historických románů pro dospělé a několik knih pro mládež, dále dvě divadelní hry a scénář k filmu Jménem krále.

Setkali jsme se před časem na besedě pořádané knihovnou a domluvili si „virtuální“ rozhovor pro Klub knihomolů. Jak se vydařil, posuďte sami…

Všimla jsem si, že Váš program je nabitý setkáními se čtenáři. Opravdu Vás ještě těší potkávat své čtenáře, nebo je to pouze jakási „daň“ propagaci nové knihy? Myslíte, že bez těchto setkání by se prodalo Vašich knih méně?

Nejsem člověk, který si nechává něco vnutit jen proto, že to je módní či ho za to někdo chválí. Tím chci říci, kdyby mne nebavilo setkávat se v knihovnách se svými čtenáři, nedělal bych to. Každý autor by se měl o názory čtenářů zajímat. Podle mne je jen póza, pokud autor tvrdí, že píše pro své umělecké uspokojení a čtenáři ho vlastně nezajímají. Knihy se píší pro ně a já chci vědět, jak na ně reagují, co se jim líbí a co ne. Snažím se samozřejmě na to v další tvorbě reagovat. S určitou nadsázkou říkám, že se nechám svými čtenáři vychovávat. A jen tak mimochodem, já si nemyslím, že by besedy v knihovnách byly základem toho, aby se knihy prodalo více. Úspěch na trhu vám zajistí spíše média, sofistikovaný marketing a reklama. V knihovnách se setkáváte většinou s těmi, kteří vás už stejně znají a čtou. Navíc mnozí z nich knihy nekupují, ale půjčují si právě v knihovnách. Cesty po knihovnách jsou pro mne proto především příjemnou zábavou a trochu i rozptýlením.

Musím říct, že já jako posluchačka jsem neměla v žádném případě pocit, že by Vás povídání před obecenstvem nebavilo – právě naopak. I přes to, že nyní takřka denně prezentujete stejný program, z Vás šla energie a entuziasmus, jako by právě toto setkání bylo jediné v celém roce. Jak to děláte, že dokážete takto působit?

Jak už jsem řekl, mám své čtenáře rád a snažím se jim dát ze sebe to nejlepší, co mohu nabídnout. To platí jak o literatuře, tak o živých vystoupeních. Platí úsloví, které často s manželkou používáme. Je to vlastně rčení jejího otce: Když něco dělám, dělám to jak? Pořádně!

Ve Vaší bibliografii najdeme i knihy psané pod pseudonymem Jan Alenský. Vysvětlete, prosím, našim čtenářům, proč jste tvořil pod pseudonymem a jak vznikl.

To bylo hned po skončení studií, ještě za socialismu. Tehdy jsem se téměř výlučně věnoval vědecké práci a jaksi se nehodilo, abych se současně zabýval psaním beletrie. Ředitel ústavu, kde jsem byl v aspirantuře, mi to definoval jasně. Mám se věnovat jen své odborné práci, ostatní mi zakázal. Jenže já nerad poslouchám autority. A protože moje žena se jmenuje Alena, vznikl pseudonym Alenský, pod nímž jsem psal dál. Ovšem musím říci, že jsem na chodbách populárních časopisů potkával jiné a mnohem renomovanější vědecké kolegy, kteří se tvářili, že jdou třeba zařídit předplatné časopisu. Ale jsem si jistý, že i oni publikovali pod pseudonymy. Prostě taková byla doba.

Píšete historické knihy, ať již detektivky, tak seriózní pojednání. Jste svojí profesí historik, Vaše manželka Alena je historička – nemáte té historie někdy už, jak se říká, „ plné zuby“? Pořád Vás ještě těší pátrat v tom, co bylo, co se nedá změnit, pouze možná nově vyhodnotit? A kam „utíkáte“, co děláte, když si od historie potřebujete odpočinout?

Historie je nekonečný příběh a jen hlupák si myslí, že už všechno poznal a všemu rozumí. Spolu s klasiky tvrdím: Vím, že nic nevím. Pokud mi zbývá čas, snažím se držet krok se soudobou vědeckou produkcí a s ženou o historii diskutujeme neustále. Ovšem není to tak, že vedeme učené spory o detaily, my se většinou snažíme hledat smysl dějin. A to je něco, co je bytostně aktuální, protože všechno, co nás dneska trápí, trápilo i naše předky. Takže věřte, není to vůbec nuda!

Myslím, že většina Vašich čtenářů zná Oldřicha z Chlumu a jeho panoše Otu, o kterých i vyprávíte na svých besedách. Ovšem jen Vaši opravdoví fanoušci ví, že píšete historické detektivky i pro děti. Jak Vás napadlo vymyslet dceru alchymisty Fiorellu (Fiorella a bratrstvo křišťálu, Fiorella a záhada mrtvého netopýra, Fiorella a hřbitov upírů) a poslat ji řešit s kamarády Martinem a Lukášem kriminální činy?

Jak autora něco napadne, na to vlastně neexistuje exaktní odpověď. Prostě najednou to tu je. Tak to bylo i s Fiorellou. V záplavě Harry Potterů jsem si řekl, že se pokusím představit hrdiny, kteří žijí v reálném světě, bez kouzel, draků a skřetů. Ale na druhou stranu jsem chtěl mít hrdiny, kteří jsou výjimeční. A tak mne napadlo prostředí rudolfínských alchymistů. S odstupem času jsem rád, že jsem tyhle postavy vymyslel, a určitě se k nim vrátím, protože má dvě vnoučata brzy už dorostou věku, kdy je tyhle příběhy – alespoň doufám – osloví.

Zajímá mne, jaké bylo ve středověku skutečné postavení dětí – opravdu by bylo možné, aby radily dospělým, jak to dělají Vaši hrdinové? Mohly mezi sebou kamarádit obě pohlaví, nebo bylo nemyslitelné, že by spolu byť jen slovo promluvily?

O životě v minulosti má většina lidí hodně zkreslené představy, protože dnes nám politici a aktivisti vnucují představu, že teprve oni zajistí lidstvu jeho práva. Nesmysl! Naši předkové měli v mnoha ohledech víc svobody než my dneska. Měli k sobě blíž a řídili se rozumem, nikoli hloupými předpisy. Jak byste třeba chtěla ve středověku oddělit od sebe chlapečky a holčičky? To šlo snad na královském dvoře, ale na vesnici nebo ve městě? Děti určitě hovořily s dospělými uctivě, což však považuji za klad té doby a nikoli za nedostatek. Pokud měly chytrý nápad, dospělí je určitě nezahnali. Ta doba byla pragmatická.

Pokud byste měl porovnat tvorbu pro dospělé, ať již beletristickou či odbornou, a tvorbu pro děti, co je pro Vás snazší? Musíte si při tvorbě pro děti hlídat jiné aspekty než při tvorbě pro dospělé?

Určitě ne. Já si nemyslím, že by vedla nějaká ostrá hranice mezi literaturou dětskou a pro dospělé. Existuje samozřejmě rozdíl v pohledu na svět, ve výběru témat, popisu vztahů mezi hrdiny, ale to není nic neobvyklého, to přece platí i v literatuře pro dospělé, v níž existují rozmanité žánry. Obecně nedělím literaturu na dětskou a pro dospělé, ale na dobrou a špatnou.

Vydal jste první díl Husitské epopeje. Výraz epopej v názvu naznačuje obsáhlé dílo – kolik dílů ještě plánujete? A proč myslíte, že je třeba se husitstvím jako takovým zabývat? Nebylo toho již napsáno dost?

Husitských epopejí bude sedm dílů, rád bych zachytil osudy jednoho rodu v průběhu celého 15. století. Končit bych tedy měl až v jagellonské době. A proč husitství? Navzdory tomu, kolik toho bylo o té době napsáno, je to stále neuralgický bod našeho chápání vlastních dějin. Snad žádná doba není poznamenána ideologií tolik, jako právě události první poloviny 15. století. Právě pohled na husitství se významně podílel na našem pojetí národa a vlastenectví, ale také třeba na představách sociální spravedlnosti, a to jak ve smyslu dobrém, tak i špatném. Chci proto přiblížit husitství co nejvěrněji, ale jinak než starší autoři. Jde o dobu nesmírně rozporuplnou a obě strany sporu měly svým způsobem pravdu, obě nesou díl viny za devastaci země a obě páchaly bezpráví. Obě však také bojovaly za své ideály a konaly skutky špatné i dobré. Na osudech jednoho rodu chci vyprávět o sociálních, náboženských, ale i lidských konfliktech poctivě, bez příkras a frází. Právě dnes je totiž podle mne aktuální zamyslet se nad otázkou, která provází celé dějiny lidstva – kde je hranice svobody a zda je možné nadřadit ideologii potřebám praktického života.

Ve Vašem nabitém programu máte od prosince až do března přece jen volno. Nemyslím ale, že budete jen tak odpočívat. Co Vás tedy čeká? A na co se z toho, co je před Vámi, nejvíc těšíte?

Přes zimu budu psát druhý díl Husitské epopeje a dvacátý díl příběhů Oldřicha z Chlumu, který jsem tentokrát situoval přímo na Bezděz. Zimu mám rád, žiji na vesnici nedaleko Bezdězu, a když tu začne padat sníh, často opravdu zapadneme tak, že je problém dostat se do civilizace. Na to se opravdu těším. Oheň v krbu, šálek dobré kávy a pes na klíně. Před dveřmi pak lopata, jíž si musím proházet cestu v závějích k vrátkům.

Tak to máte opravdu pohádkovou představu o letošní zimě. Přeji Vám, aby Vám ta předpověď vyšla a my se mohli těšit z Vašich nových knížek, které vzniknou za dlouhých zimních večerů. Děkuji za vstřícné odpovědi a za nahlédnutí do tajů historie – jak české, tak Vaší.