Vzal mě za ruku a vedl městem. Ulicemi tolik známými, že se mi chtělo zívat a ironicky mu říkat, že bych klidně mohla zavřít oči a neztratila bych se. On však po mně chtěl pravý opak.
„Otevři oči a dívej se.“
Nechápala jsem. A tak mě přinutil zastavit se a ukázal na vysmátého kluka, který nehleděl na to, že by snad někomu mohl vadit jeho objemný batoh na zádech. Co na tom, že znesnadnil cestu každému spěchajícímu, který se rozhodl vydat se stejným směrem. Vždyť kolem bylo tolik krásy. Jen zaklonit hlavu až k vrcholkům domů. Zlákána nadšením turisty jsem se vydala jeho směrem a po chvíli už byla lapena leskem střech a freskami, které by o minulosti mohly vyprávět dlouhé kapitoly.
Naprosto nepřipravená jsem vplula do role cizinky a nechala se vést. Bylo to ale jako potkat tanec, který dlouho spí uvnitř těla a jen čeká na vyzvání. Automaticky jsem zpomalila krok, gesta i dech. Rozhlížela se, všímala si domů, které se jednou panovačně roztahovaly, a jindy velikost jejich oken bojovala s minimem prostoru. Všechny do jednoho se však šplhaly do výšek, až se z toho točila hlava.
„Pojď dál.“
Nechtělo se mi poslechnout. Nemohla jsem odtrhnout zrak od holubů, kteří se usazovali na parapetech a jako šedá eminence dohlíželi na život tam dole. Na rachot tramvají, na troubení nervózních řidičů luxusních aut i na klapot střevíčků krásných dam, který občas znejistěl, když se mu stabilita ztratila mezi dlažebními kostkami starého města.
„Ještě jsme neskončili,“ lákal mě jako malé dítě na novou kapitolu pohádky a já se nechala. Na nic jsem se neptala. Vypnula myšlenky a důvěřovala jeho směru. Znejistěla jsem, až když mi po pár minutách řekl: „Pojď, sedneme si.“
Byli jsme na nejrušnějším místě, kterému jsem se dlouho snažila vyhýbat. Pokaždé, když jsem vplula do jeho útrob, bez smlouvání ze mě mizela energie a já se bála, že už stačí jen chvilka, aby ze mě nic nezbylo.
„Tady ne, prosím,“ žadonila jsem.
„Zkus to,“ usmál se na mě. „Jen si sedni a dívej se. Uši nech zavřené. Klidně si je přikryj rukama, a prostě se dívej.“
Nepřestal se usmívat, ani když jsem zaprotestovala prostřednictvím prohloubené vrásky uprostřed čela a zkřiveným horním rtem. Zůstal klidný a dopřál mi čas. Viděla jsem, jak zhluboka dýchá a jeho dlouhé prsty se dotýkají dřevěné lavičky. Po netrpělivosti ani stopa.
Sedla jsem si. Nervózně se zavrtěla a pak se rozhlédla. Ten šum a rachot však byly silnější. Chtělo se mi utéct před hnací rotou, která mířila se supěním směrem nahoru a toužila z hlavy vymazat i pohled na tiché běsnění těch, kteří putovali dolů a chtěli víc běžet, než jít.
Jako tonoucí v realitě jsem se vysíleně chytila jeho rady. Dlaně jsem si ze všech sil přitiskla na uši. Zvuky zvenčí rázem ustoupily do pozadí a já se zaposlouchala do zvuků zevnitř.
Ukonejšená vlastním světem jsem po chvilce cítila, jak se pohled opět o něco víc otevírá, a o slovo se hlásí emoce. Najednou se mi chtělo plakat a smát se zároveň.
Oči totiž zprostředkovaly nejen pohled na rychle se posunující figurky, ale i na bezdomovce, který z koše právě vytáhl nedojedený hot dog a s hladem ho hltal nehledě na to, že po kečupu či hořčici už nebyla ani památka. Všimla jsem si i dvojice, která nervózně gestikulovala. Zatímco ona měla ruce v bok a její zlost nezmírnila ani růžová sukně, která jí halila nohy sotva ke kolenům, on nervózně pohupoval rameny, snad s tendencí se schoulit a nebýt.
Dovolit si zastavit se, vzpomenout si na svoje dětství a znovu uvidět svět ve všech jeho odstínech, bylo jako nahlédnout do truhlice, která se zprvu zdála prázdná, a přitom se v ní roky ukrývalo neskutečné bohatství.
Překvapeně jsem ke svému průvodci stočila hlavu. Zatajil se mi dech, když jsem zjistila, že se naše pohledy v tom lidském mumraji potkaly. Chtělo se mi uhnout očima, tak jako obvykle. Sklouznout ke gestům rádoby nevinné holky – začít se červenat, chtít ho získat, plánovat sex – a pominout tak hloubku, opravdovost a zralost našeho setkání. Jenže se ukázalo, že se kromě očí otevřelo i mé srdce, a tak jsem to všechno povrchní nechala být. Dal mi totiž víc, než se mu možná mohlo zdát.
Když jsme se loučili, objali jsme se. Pro někoho možná málo. Ale stačilo si zakrýt uši, nechat zmizet svět, a rázem bylo vidět mnohem víc.

O autorovi

Iveta Vařečková (1981) sice odmaturovala z elektrotechniky a účetnictví, v osmnácti letech se však vrátila k dětskému snu. Vystudovala Vyšší odbornou školu publicistiky a začala se živit psaním. Prošla redakcemi časopisů Juicy, Šťastný Jim a webového portálu Žena-in. V současné době je přes den editorkou v časopisu Dieta a mámou syna Martina a po večerech si čte nebo píše pro radost. Je také jednou z autorek povídkové knihy Všemi smysly, která letos vyšla v nakladatelství Jota.

Související knihy

kolektiv

Jota, 2014