I tyto střípky najdete v knize Vzpomínek porodní asistentky z poválečného Londýna s názvem Zavolejte sestřičky autorky Jennifer Worthové (1935–2011). Ta opravdu pracovala jako zdravotní sestra a později i vrchní sestra v londýnských nemocnicích. Když v roce 1973 odešla ze zdravotnictví, začala se věnovat výuce hry na klavír a zpěvu. A také začala psát…

Zavolejte sestřičky je však teprve prvním dílem, které bylo přeloženo do češtiny. Můžeme za to poděkovat seriálu BBC, který byl podle něj natočen.

Hned na první stránce nás autorka doslova obejme svými vzpomínkami na Londýn, který už dnes nenajdeme. Možná na starých pohlednicích. Ovšem uličky plné špíny, pavlačové domy s jedním společným záchodem na dvorku, děti hrající si v kráterech od nedávno vybuchlých bomb vedle nebezpečného odpadu, nenajdeme ani na nich. East End byl čtvrtí plnou chudoby, nemocí a nevěstinců, přesto i tam žili lidé, kteří potřebovali zdravotnickou péči. Tu jim věnovaly sestry a porodní asistentky z kláštera Svatého Rajmunda nenarozeného.

Autorce bylo dvaadvacet, když k jeptiškám přišla a chtěla se stát porodní asistentkou. V knize vzpomíná na domy a jejich obyvatele, kteří jí uvízli v paměti, a líčí svoji nelehkou práci s přesností, ale i nadhledem získaným s odstupem času. V jednotlivých kapitolách se věnuje osudům statečných a silných žen, které vychovávaly i přes dvacet dětí, ale i řádovým sestrám s jejich kladnými i zápornými stránkami.

Byla jsem překvapená, když jsem si hned v úvodu přečtla podrobný popis porodu z pohledu, který se mi nikdy nenaskytl. Možná by kniha byla i dobrou předporodní přípravou pro prvorodičku, aby věděla, co vše ji čeká a co a proč je důležité v oné těžké hodince nezanedbat.

S knihou Zavolejte sestřičky jsem však měla šanci poznat i průběh porodu koncem pánevním a také překotný předčasný porod. Autorka si nebere žádné servítky, vše líčí s přesností filmového záznamu, kterému nic neunikne. Její hrdinky jsou obyčejné ženy, patřící ať již ke  straně pomáhající, tedy zdravotním sestrám a jeptiškám, nebo ke straně, která pomoc potřebuje – upracovaným ženám, matkám, babičkám i sotva škole odrostlým děvčatům.

Určitě – díky pozitivnímu vlivu času – vzpomíná většinou na to veselejší, i když o napětí není nouze. Její zážitky jsou plné emocí a empatie a vyvolávají ve čtenáři celou škálu pocitů: rozhořčení – proč milující matce odebrali dítě, i když jí bylo teprve patnáct, dojetí – jak je možné, že uzlíček o váze necelého kilogramu přežil bez nemocnice a jejích vymožeností, soucit – s podivnou ženou, kterou pobyt v chudobinci připravil nejen o děti, ale i o rozum, pobavení – nad počínáním devadesátileté jeptišky, úžas – opravdu je možné ve dvaačtyřiceti čekat pětadvacáté dítě?, zhnusení – jak snadné bylo v té době se stát „bílým masem“, které bylo lehce nahraditelné, ale v neposlední řadě neustálý obdiv a úctu k síle a odhodlání mladých žen, které s brašnou na kole přijížděli k rodičkám v každou denní i noční hodinu a stali se tak průkopnicemi bezpečnějších porodů.

Knihu bych určitě doporučila všem ženám, vždyť pojednává právě o nich a jejich jedinečném úkolu rození dětí. Jestliže se dostane do rukou mužům, nejsem si tak zcela jistá, že je zaujme. Nicméně těm, kteří rádi hledí do minulosti, aby pak lépe ocenili vymoženosti přítomnosti, těm se bude líbit docela určitě. A možná si v ní najdou i odpovědi na některé filozofické otázky, které život přináší… Román Zavolejte sestřičky vydalo nakladatelství Ikar.

Ukázka z knihy:

Tak jsme si spolu dali čaj a on po celou dobu, co jsme pili, mluvil a mluvil. Řekla jsem mu, že se mi líbí, jakou má rodinu, a že je obdivuju. Přijal to jako hrdý otec. Řekla jsem mu, jak mě fascinuje, že všichni mluví plynule španělsky.

„Sou strašně chytrý, ty moje děti, strašně. Chytřejší než jejich starej táta. Já se tu řeč sám nikdy nenaučil:“

A úplně najednou, jako by mne něco osvítilo, se mi otevřelo tajemství jejich požehnaného manželství. Ona neuměla ani slovo anglicky a on neuměl ani slovo španělsky. (str. 168)

Související knihy

Zavolejte sestřičky
Vzpomínky porodní asistentky z poválečného Londýna

Worthová, Jennifer

Ikar, 2014