Tipy na knihy známých světových autorů

Velká jména světové literatury

21.10.2014 redakce Bez komentáře

Připomeňte si dnes s námi dva muže, kteří byli velkým přínosem pro světovou literaturu a filosofii. Řeč bude o německém filosofu Friedrichu Nietzschem a francouzském literáru Albertu Camusovi. Pojďme si je představit!

Velké uznání si zaslouží prvotina Zrození tragédie filosofa Friedricha Nietzscheho, která vznikla v roce 1872. Tehdy měl Nietzsche pouhých 28 let a působil již jako profesor klasické filologie na univerzitě v Basileji. Knihu, kterou spojuje hned několik vlivů (kulturní zájem, pokus o nové pojetí řeckého starověku, vliv Schopenhauerovy filosofie a úcta k Richardu Wagnerovi) vydalo nakladatelství Vyšehrad.

Zrození tragédie

Významný myslitel druhé poloviny 19. století Friedrich Nietzsche byl ve svých 24 letech – tehdy se stal profesorem řeckého jazyka a literatury na univerzitě v Basileji – považován za mimořádně nadaného filologa. Jeho filosofické myšlení zásadně ovlivnil spis A. Schopenhauera Svět jako vůle a představa. Oba tyto vlivy, filologický a filosofický, se potkávají v Nietzscheho knižní prvotině Zrození tragédie z ducha hudby ještě se třetím: jeho obdivem a přátelstvím k R. Wagnerovi. Lidský život, píše Nietzsche, inspirován Schopenhauerovou metafyzikou pravůle, je bytostně ohrožen, plný bolesti, úzkosti a beznaděje. Tím, co má člověku pomoci snášet jeho osud, je umění. Ve starověkém Řecku pak Nietzsche nachází pojmenování dvou základních principů v umění působících: princip apollinský a princip dionýský. Nietzscheho kulturně filosofická studie, vydaná poprvé v roce 1872, v klasickém překladu Otokara Fischera je dodnes zajímavým a inspirativním čtením nejen pro studenty filosofie a uměleckých směrů, ale pro všechny čtenáře se zájmem o kulturu jako takovou.

Autor: Friedrich Nietzsche

Vydalo nakladatelství Vyšehrad
Překložil: Otokar Fischer
Počet stran: 224
Formát: 80 x 140
Vazba: brožovaná

Přečtěte si více o knize Zrození tragédie

Zajímá vás Nietzschova filosofie? Přečtěte si také náš článek o knize Filosofie zakázaného vědění, kterou Friedrich Nietzsche zamýšlel, ale neuskutečnil, a tak se toho ujal jiný známý filosof Konrad Paul Liessmann.

—————————————-

Francouzský spisovatel a publicista Albert Camus, který bývá představován jako jeden z hlavních postav existencionalismu, se ve své době zabýval viditelnými i neviditelnými protiklady lidské existence. I přes to, že publikace Eseje je shrnutím jeho tří sbírek Rub a líc, Svatba a Léto, spojuje je snaha nestavět se na stranu extrémů, ale pokusit se o co nejjasnější uvědomění. Knihu vydalo nakladatelství Host.

Eseje

„Kdesi v hloubi každého umělce se totiž ukrývá jedinečný pramen, který v průběhu života živí to, co je a co říká. […] V mém případě, a tím jsem si jist, se onen pramen nachází právě v Rubu a líci“, napsal v roce 1958 Albert Camus v předmluvě k reedici své prvotiny, jež vyšla ještě v Alžíru, o dvacet let dříve. Čtyřiadvacetiletý Camus se tehdy naplno zahryzl do literárního života svou první sbírkou esejů, v nichž vidění i slovo oscilují mezi rubem a lícem života, světa i sebe sama. Již zde se objevují náměty a myšlenky, které se stanou základnou celého pozdějšího Camusova díla. Eseje zahrnuté ve sbírce Svatba vznikaly téměř současně s předchozími a vracejí se do míst autorova dětství a mládí, která v něm zanechala nesmazatelnou stopu. Tipasa, Džemila, Alžír, místa plná slunce, prostých radostí i bídy, nemilosrdné krásy bez falešného lyrismu. Tyto dvě sbírky vycházejí v češtině poprvé, doplňuje je soubor Léto, jenž je se svou starší sestrou Svatbou těsně spjat a zároveň ji přerůstá, časem i zkušenostmi. Camus se v něm ohlíží po nihilismu válečných let, prochází staré cesty, přivolává k sobě spalující slunce alžírského domova.

Ironie
Před dvěma lety jsem se seznámil s jednou starou ženou. Trpěla nemocí, o níž byla přesvědčená, že ji přivede do hrobu. Byla ochromená po celé pravé části těla. Jednou polovinou zůstávala na tomto světě, druhou už mu byla cizí. Neposedná, upovídaná stařenka odsouzená k mlčení a nehybnosti. Celé dny sama, negramotná, ne zrovna vnímavá, zato zcela oddaná Bohu. Věřila v něj. Na důkaz měla růženec s olověným krucifixem sádrového svatého Josefa s Ježíškem. Tušila, že na její nemoc není léku, tvrdila ovšem pak, jen aby vzbudila zájem, vše ostatní svěřovala Bohu, kterého tak nehodně milovala.

Pokračujte v četbě eseje Ironie!

Autor: Albert Camus