Takové volání o pomoc zaznívá v knize Odpověz mi, kterou v letošním roce vydalo nakladatelství Návrat domů. Autorkou je italská spisovatelka Susanna Tamarová, pravnučka spisovatele Itala Sveva. Autorka vystudovala režii na Experimentální filmové škole, pracovala v italské televizi Rai Uno a v roce 2000 založila nadaci Tamaro, která se zabývá zlepšením situace slabých a zneužívaných lidí, zejména žen, dětí a přistěhovalců.

V knize nalezneme 3 povídky. Ač každá jiná, všechny mají společné téma – život ve strachu a obrovské nejistotě. A strach může být různý – strach z lidí, strach z nepochopení, strach ze tmy a pachů, které je obklopují, strach z odsouzení, strach z bití, strach z nelásky a neodpuštění, strach z pokrytectví, strach ze zrady, strach z opuštění, strach z prázdnoty v životě i po smrti. Strach ze změny, strach z proměny, strach vzbouřit se.

Hlavní hrdinové tápou, ptají se, bojí se. Jedni se neustále bouří, druzí už to skoro vzdali a jen přežívají. V srdci mnohých je zoufalství, nenávist a touha a po pomstě. U některých se bouře střídají s otupělostí. S tou pomocnicí, která pomáhá přežít, ale jindy zabraňuje cokoliv podniknout. Díky ní jsou jako myši, lapené v kleci svých strachů. Jedni již zcela zahodili své ideály a snaží se přežít jako divoká zvířata v ještě divočejším světe, bez skrupulí, bez morálky – užít si jakkoliv. Jiní se snaží držet se, jak to jde, svých zásad a tiše trpí. Přežívají, ale v srdci jim roste obrovská nenávist. Jedny svazuje jejich mírná povaha, pro jiné je prokletím jejich výbušnost.

Ale přesto přese všechno, i v nejhlubších temnotách nitra člověka občas zasvitne naděje. Je jako krásná vůně, záblesk světla, krásná vzpomínka. A všichni tito lidé se ptají – mám ještě naději? Je tu někdo, kdo by mi mohl pomoci? Může i mě někdo milovat? Může i mně, po tom co jsem strašného udělal, odpustit?

Hlavní hrdinové touží po lásce a porozumění. Jejich život stravuje mnoho zla, ale touha po lásce je silnější, než cokoliv jiného. Každý řeší svou situaci po svém, ale všichni touží po podané ruce, aby se mohli dostat z bahna svého života. Bohužel však často od sebe lidi, kteří by jim chtěli pomoci, odhánějí a podezírají i své blízké z toho, že jim chtějí jen ublížit. Přikryl je temný oblak zla, neopuštění, nenávisti či žárlivosti a nedovoluje jim vidět jasně. Lidé touží po znameních, ale když přijdou, nejsou je mnohdy ve svém zoufalství a zaslepenosti schopni vidět. Zaslepil je strach a bojí se uvěřit v dobro, lásku, odpuštění a Někoho, kdo by jim mohl pomoci.

Někteří lidé hledají odpovědi u sebe a jiných lidí, druzí volají a ptají se, zda je nad nimi nějaká bytost, která by jim pomohla a milovala je. Existuje Bůh? Ví o mě? Proč mi nepomůže?

V životě každého z nich se odehrál osudový a zásadní okamžik, který jim změnil život. A ve světle toho, co se stalo, jdou dál žít své životy – s malou či větší nadějí, že tam někde je někdo nebo Někdo, kdo může dát jejich životu smysl, lásku a odpuštění.

Kniha je psána velmi zvláštním – uměleckým způsobem. Každá povídka jiným. V první povídce převládá popis vjemů. Hlavní hrdinka vnímá nejvíce vůně a pachy, je v sevření neustálé dusivé mlhy. Dívka (nejprve bez jména) řeší zásadní existenciální otázky. Ptá se, ale druzí jí neodpovídají. Proto se rozhodne vzbouřit se a za jakoukoliv cenu si vynutit znamení o Boží existenci. Výrazové prostředky jsou velmi silné, z vět čiší syrovost, touha po životě, živočišnost a divokost. Autorka popisuje svět z pohledu dospívající dívky, který je plný pokrytectví. Co jí přinese „skutečný“ svět, od kterého si dívka tolik slibuje?

Během té vánoční noci, kdy jsem praštila s Ježíškem, kouřila a pila, to nebylo vědomé chování. Byla jsem jen pod vlivem vzteku. Teď jsem si přála s plným vědomím provést svatokráděž.

Bůh může zabít, koho chce, a může to učinit tisíci rozdílnými způsoby. O tom svědčí celá Bible. Pokud tedy Bůh existuje, nechá na mě dopadnout strašlivý trest. Pokud naopak neexistuje, nestane se nic. (str. 30)

Ve druhé povídce vypráví žena svému mrtvému manželovi, jak ho nenáviděla. Její život se po svatbě s ním změnil v noční můru. A ona si plánovala, jak se mu pomstí. Bohužel jí neudělal tu radost a zemřel dřív, než se k něčemu odhodlala. Autorka ústy ženy vypráví o jejím životě bez obalu, nic nezastírá – negativní emoce, nenávist či opovržení manželem. Jindy tvrdost světa a života naopak popisuje bez emocí – „Mohla jsem si za to sama“. Jakou roli v jejím životě hrál strach z manžela a láska k synovi? Proč nedovedla uvěřit v lepší svět?

Myslela jsem stále jen na peklo. Pak jsem vzala papír a tužku a začala jsem psát dopis:

„… Peklo je prázdné jen proto, že pán domu šel naplnit své sítě do světa živých. Brzy se vrátí doslova shrbený pod tíží svého úlovku. Všichni budou řvát, třást se, budou se snažit vzepřít. „Tohle že je konec hry? Proč nám to nikdo neřekl?“ Ale už bude příliš pozdě.

Se svíčkou v ruce jsem se vydala hledat nějakou obálku. Vzala jsem jednu bílou, ve které byl starý zažloutlý list papíru. Písmo bylo Michelovo.

„Noc na pastvině. Hvězdy bdí nad lesy a skalami. Pocit osamocení, kam jenom jdu? Tma rozmnožuje otázky, činí je nezodpověditelnými…

Pane, jak veliké je Tvé tajemství! Abys nám dal světlo, stvořil jsi temnotu. Abys nám dal život, stvořil jsi smrt.“ (str. 94 a 95)

V poslední povídce muž touží po odpuštění své dcery. Tak krásně to začalo, s její matkou se velmi milovali a on se o ně obě dokonale staral. Kde se vzal ten červ pochybností? Kdy začal v jeho srdci hořet zničující oheň? Celý příběh je alegorií – život člověka je přirovnáván k umírajícímu lesu. Muž stále hledá důvod, proč stromy umírají, ale odpověď nalezne až ve svém srdci. Proč se lidé bojí lásky? Může nám někdo dát jen kousek své lásky? Nebo je to všechny ještě jinak?

Litovat se, odsuzovat se, nenávidět se, to všechno jsou způsoby, jak učinit oběť vaší ženy zbytečnou. Soudit vás jednou bude někdo jiný. Teď zatím ponechte ve svém srdci místo pro milosrdenství. Naložte si na záda ten batoh plný zaslepenosti, násilí, zmatku, nenávisti, hořkosti a vydejte se na cestu. Kráčejte, přestože vám budou říkat, že je to zbytečné nebo že na to nemáte právo. Kráčejte dál, i když neuvidíte na krok, když vám cestu zahalí mlha a možná půjdete na okraji propasti. Budete-li však kráčet, zjistíte, že život je cesta, kterou je nutno projít, a nikoli kukla, ve které si lze sotva protáhnout nohy. Mnoho lidí totiž skutečně nežije, jednoduše čekají, až život přejde. (str. 122)

Když jsem brala knihu poprvé do rukou, očekávala jsem zcela jiný svět, než jaký se mi při jejím čtení otevřel. Musím přiznat, že první povídku jsem téměř nebyla schopna dočíst. Tak moc byla naplněna negativními emocemi, zlem, odsouzením, nemorálností, beznadějí. Stále jsem čekala, že konec přinese nějakou odpověď. Místo toho přinesl spíše jen další otázky. Druhá povídka mě šokovala již od samého začátku, styl jakým je napsána mi nebyl příjemný, nicméně mě časem docela zaujala. Postupně jsem začala více pronikat do psychologie postav a byla jsem zvědavá, jak děj dopadne. V této povídce se začalo rozjasňovat a naděje postupně přibývalo. Nakonec jsem byla ráda, že jsem knihu neodložila, protože poslední povídka mě v závěru hluboce zasáhla. Děj možná nebyl naplněn emocemi tak jako minulé povídky, ale poselství bylo jasné. Naděje zůstává, je tu. Musíme však chtít, nesmíme se nechat svázat zlem a svým strachem.

Kniha Odpověz mi není lehkým čtením, zvláště první dvě povídky si žádají čtenáře, kteří rádi pronikají do myslí ostatních lidi a jsou ochotni vnímat a prožívat jejich negativní emoce. Autorka detailně propracovala psychologii postav, jejich myšlenkové pochody. Nit zla na sebe nabaluje další zlo a pokud člověk zlo neutne v počátku, může být velice těžké se z něj vymanit. Stále však zůstává Naděje, která může dát všemu nový úhel pohledu a impulz přetnout pouta.

Osobně zřejmě nebudu další díla této autorku vyhledávat, ale věřím, že kniha Odpověz mi si okruh svých čtenářů najde. Nelze ji však doporučit přecitlivělým osobám nebo těm, kdo mají psychické problémy. Nad knihou je nutné více přemýšlet, čtenáři se však nesmí nechat pohltit negativními emocemi. I když na mě kniha nepůsobila příliš pozitivně, donutila mě zamyslet se nad mnoha věcmi. Například: Jak je lehké někoho odsoudit, zavřít oči nad jeho problémy. Jak důležité je vytrvat, když chceme někomu opravdu pomoci. Jak je důležité nebát se požádat o pomoc, vylézt ze své kukly. Jak je důležité dokázat začít druhým zase důvěřovat. Jak je důležité hledat ve svém životě Něco víc a nikdy to nevzdat.

Související knihy

Tamarová, Susanna

Návrat domů, 2014