Libuše Šafránková: Kouzlo pohádky je už ve scénáři

Hlavní ženskou roli v pohádce Tři oříšky pro Popelku ztvárnila Libuše Šafránková, která se tak na dlouhá léta vryla divákům do paměti jako rozverné, energické, ale přesto životem těžce zkoušené děvče. Jak dnes vzpomíná na roli, která jí svého času přinesla ohromnou slávu nejen u nás, ale i v zahraničí? O tom jsme si povídali v exkluzivním interview pro tuto knihu.

Paní Šafránková, jak jste se vlastně dostala k roli Popelky?
„Byla jsem pozvána na konkurz, který jsem absolvovala s mnoha dalšími Popelkami. Tam se zkoušely dvojice, kdo se ke komu typově hodí. Přišla jsem jako jedna z posledních a zbyly na mě šaty, do kterých se už asi nikdo nevešel. Později na plese v Moritzburgu jsem si všimla, že v nich tančila jedna baletka.“

Když jste si poprvé přečetla scénář, zanechalo to ve vás nějaký dojem?
„Velmi mě potěšilo už samotné téma této pohádky, že je to zrovna ta o Popelce.  Jako dítě jsem ji měla nejradši.“

Pan Vorlíček vzpomíná, že po mnoha konkurzech stále nebyla Popelka vybrána a někdo si vzpomněl na vás a vaši roli Barunky ze snímku Babička. Netušíte, kdo to mohl být?
„Možná, že to mohl být pan doktor Pavlíček, spoluautor scénáře. Doslechla jsem se to od něj daleko později. Ostatně pan František Pavlíček zasáhl do mého profesního života velmi výrazně.“

Jaký byl vůbec váš vztah k panu Pavlíčkovi?
„Byl to pro mě Bohem políbený autor. Stál například u zrodu scénáře Markéty Lazarové a Babičky, ve které jsem hrála. Tehdy jsem ho ale neznala, a když došlo na roli Popelky, tak si pravděpodobně vzpomněl, že už bych mohla být v tom věku, a možná na mě upozornil. To, že je autorem scénáře, jsem se dozvěděla až mnohem později od Bohumily Zelenkové, která pod ním byla podepsaná místo něj. On byl totiž po roce 1968 zakázaným autorem a žil někde na Vysočině, v přírodě. Na jeho práci to bylo znát a pro mě to bylo vždy oslovující.“

Kdy jste se dozvěděla, že autorem scénáře je pan Pavlíček?
„Myslím, že až někdy po roce 1989. Poslala jsem mu tehdy osobní dopis, ve kterém jsem mu poděkovala za obě tyto role. On mi pak na dopis odpověděl a dopisovali jsme si. Jednou mi ale místo dopisu zavolal a začali jsme si telefonovat. Když jsem s ním mohla hovořit, byly to pro mě velmi vzácné okamžiky. I v pokročilém věku v sobě měl náboj a tvořivého ducha.“

Ten scénář, který se vám dostal do rukou, se již odehrával v zimě, nebo to bylo ještě pořád na letní téma?
„Původně se mělo myslím točit na jaře a v létě. Pro tahle roční období byly ušity nádherné kostýmy od pana Theodora Pištěka. Ty nám ovšem zbyly, i když se film nakonec točil v zimě.“

Nebylo to nepohodlné? To vám přeci musela být zima.
„To je zvláštní, že si nevybavuji nějakou nepříjemnou zimu. Pravděpodobně to bude tím, že jsem byla pořád v pohybu nebo jsem jezdila na koni. Tam je člověk navíc v přímém kontaktu se zvířetem, takže mráz až tak moc nevnímá. Ovšem tím nechci říct, že mi zima vůbec nebyla. Například při scéně, kdy peru v potoce prádlo, tak to určitě ano.“ (smích)

Popelka hodně jezdí na koni, jaký byl tehdy váš vztah k těmto zvířatům?
„Tehdy byly populární kovbojky a indiánky, například Vinettou nebo Poklad na Stříbrném jezeře. Když jsme jezdili ze školy na kole, tak jsme si představovali, že jedeme na koni. Měla jsem blízko k jízdárně a navíc jsem z venkova, takže jsem se občas ke koním dostala. Byli to takoví ti, co pracují na poli, a když bylo hotovo, mohla jsem si na ně sednout. Ovšem jen tak bez sedla. V každé další roli, kde jsem mohla jezdit na koni, jsem si vlastně zrealizovala své tužby, takže z mé strany ta jízda vlastně nebyl ani takový výkon jako spíše splněná touha.“

Nedělalo Vám problémy anglické dámské sedlo?
„Ne, byla jsem zvyklá jezdit i úplně bez sedla. A hlavně ještě před natáčením jsme dostali lekce u pana inženýra Františka Michálka. To byl opravdu velký profesionál. Pod jeho vedením jsem cítila naprostou jistotu, a možná i proto jsem se na koni nikdy nebála. Jízdy jsem absolvovala před natáčením pokaždé, když jsem měla nějaké další filmování na koni. To jsem vždy panu Michálkovi zavolala a zeptala se, jestli si můžu vzít jízdy. Pro mě to byla vítaná příležitost, jak se ke koním dostat blíž.“

Byl rozdíl jezdit na českém a na německém koni?
„To víte, že to byl rozdíl a jaký! Němečtí koně byli jako vítr, ty stačilo jen jemně pobídnout a fičeli krajinou jako blesk. V okolí Moritzburgu byly rozlehlé pláně, kde jsme to mohli opravdu rozjet.“

Jak jste na tom tenkrát byla s němčinou?
„Trochu jsem německy uměla, ale ve štábu bylo docela dost Čechů, a když byla zapotřebí němčina, tak jsme to docela zvládali. “

Jak se k Vám chovali němečtí herci?
„Vzpomínám na ně jen v dobrém. Například Rolf Hoppe byl ke mně velmi vstřícný. On už byl tehdy někdo a já byla začátečnice. On třeba přišel, navazoval řeč a bavil se s námi. Bohužel jsme se už po natáčení nikdy neviděli. Také ráda vzpomínám na paní Karin Lesch, která byla velmi noblesní dáma a měla své osobité kouzlo.“

Jak se k Vám ve skutečnosti chovaly paní Braunbock a její zlá dcera? Ve filmu to jsou výrazně negativní postavy, byly takové i ve skutečnosti?
„Ani v nejmenším! To byly úplně normální a báječné ženské, které se jen věrohodně zhostily svých hereckých partů. Paní Hlaváčová i paní Braunbock měly smysl pro humor, takže spolupráce i soukromá komunikace s nimi byla velmi zábavná. Ještě si k tomu přimyslete humorem sršícího Vladimíra Menšíka a dostanete přibližnou představu, v jaké atmosféře to natáčení asi probíhalo.“

Byla jste angažována v Činoherním klubu a natáčení Popelky pro Vás bylo spojeno s častými přesuny, v jakých představeních jste tenkrát účinkovala?
„Bylo to asi ve čtyřech nebo pěti inscenacích, musela jsem se dvakrát nebo třikrát do týdne vracet a hrát Ninu v Rackovi a Checu v Poprasku na Laguně a další hry. Podstatné ale bylo, že ještě před natáčením jsem měla rozezkoušenu Soňu ve Strýčkovi Váňovi a do toho mi přišla nabídka od pana režiséra Vorlíčka. Šla jsem tedy za režisérem představení Janem Kačerem a zeptala se ho, co mám dělat, co teď? Nebývalo úplně běžné, zejména pokud měl člověk rozezkoušenou hru, že by ho divadlo uvolnilo. Honza Kačer seděl zrovna v potemnělém hledišti a sledoval scénu, kde právě zkoušel Pavel Landovský, Nina Divíšková a Jirka Kodet. Zeptala jsem se ho, co si o tom myslí a on řekl pro mě fatální větu: ,Podívej se, vždyť ty jsi už skoro poslední, kdo v tomhle divadle ještě může točit, tak se seber a jeď.ʻ A tak jsem jela.“

Jak dnes vnímáte tehdejší spolupráci s panem Vorlíčkem?
„Jsem přesvědčená, že profesní setkání s ním v mých začátcích pro mě mělo mimořádný a nenahraditelný význam. Pro něj a jeho práci je charakteristický sarkastický, střízlivý a věcný přístup k tématu. My jsme byli dobrá kombinace – já měla spontánnost a volnost a on mě nechával. Zároveň ale nenápadně svým střízlivým okem zkušeného filmaře hlídal, abych se neposunula někam jinam. Jeho kombinace nadhledu, smyslu pro humor a mistrného přístupu k řemeslu, to je pro mě dodnes velmi cenné životní setkání.“

Kameramanem Popelky byl pan Illík, byla jste s ním nějak v kontaktu?
„Samozřejmě, přes kameru. On mě měl neustále v hledáčku a já si zase hlídala kameru, takže jsme o sobě věděli. Byl tam ale také pan Áda Hejzlar, což byl vynikající švenker, který odvedl strašně velký kus práce. Oni byli taková dvojka, ti když se dali dohromady, tak byl vizuálně krásný film zárukou.“

Fotografem filmu byl pan Komárek, vzpomenete si na něj?
„Samozřejmě. Vybavuji si, jak jsme jednou letěli z Drážďan a při odbavení mu prosvítili celý kufr s fotovybavením i filmy. Jeho několikadenní práce byla najednou pryč a všechny fotky byly znehodnocené.“

V celém filmu hraje velkou roli sníh, na Šumavě ho tenkrát bylo opravdu hodně, nekomplikovalo Vám to někdy natáčení?
„Všechny scény jsme museli točit na první dobrou, abychom neporušili panenskou čistotu sněhových duchen. Protože jsme si řadu věcí nemohli nazkoušet, tak vzniklo i pár kuriózních situací. Například když jsme točili poslední záběr filmu, kde jsme jeli s Pavlem Trávníčkem vedle sebe na koni, tak jsem najednou zjistila, že Pavel vedle mě není. Otočila jsem se a ptám se ho, proč nejede? Zaslechla jsem jen, jak Pavel zvolal ,Nemůžu, nemám koně!ʻ. Se svým grošákem se totiž propadl do obrovské závěje a ten kůň byl až po prsa ponořený do sněhu!“

Jak jste měli v těch závějích zajištěný servis, měli jste tam s sebou třeba catering?
„Ale kdepak, tehdy ještě nic takového nebylo, pokud vím. Abychom měli alespoň jednou za den v žaludku něco teplého, tak za námi jezdili vojáci v obrněném transportéru, protože žádná jiná technika by se tam nedostala, a vozili nám horký čaj. Ten nám nalévali do takových kelímků, které na sobě měly voskovaný film. Tím horkem se vnitřek kelímku celý rozpustil, a když se člověk takto »ochuceného« čaje napil, celý se »zavoskoval« a další chod už neřešil.“ (smích)

Byla tenkrát u nás premiéra Tři oříšků pro Popelku?
„Samozřejmě. Bylo to stejné jako u každého jiného filmu. Premiérové promítání se uskutečnilo v pražském kině Blaník na Václavském náměstí a přišlo se tam podívat hodně mých tehdejších kolegů z Činoherního klubu.“

Napadlo Vás, když jste na filmu pracovala, že se z něj stane taková legenda?
„Takové věci vás při práci nenapadají. Vůbec o tom nepřemýšlíte.“

Proč si myslíte, že se z této pohádky stal takový fenomén?
„To vážně netuším. Ale máme asi štěstí, že se zachovaly původní české pohádky, kde je zakódován klíč k mystické cestě a duchovnímu vývoji. Ta dětská nepopsaná duše to asi nějak vycítí a přijme za svoje, aniž o tom ví. Je to prostě kouzlo, jinak si to nedovedu vysvětlit. Při natáčení se asi také sešly všechny profese ve své plné kondici. Režie, scénář, herci, kostýmy, kamera, lokace… A jestli se nám všem to kouzlo povedlo nevyplašit a trochu předat, tak za to jsem vděčná.“