Onehdy jsem v jednom knihkupectví, jako vždy ztracená v záplavě titulů a nových pokušení, zaslechla, jak zákaznice požaduje, aby jí knihkupec „dal nějakou knihu k vodě“. Nic naplat, žijeme v době, kdy i knihy se vybírají nikoli podle své podstaty (chcete-li třeba žánru), ani podle rodného listu (třeba autora), nýbrž dle … účelu. Řada čtenářů už dávno nežádá Conana Doyla ani detektivku, ale ráda by „něco na dovolenou“, netouží po psychologickém thrilleru, nýbrž po „něčem do vlaku“, nehledá společenskou novelu, avšak „něco oddychového“. Dávno už se nepídíme po povídkových sbírkách, ale zajímá nás „něco krátkého do metra“ (co se možná brzy bude prodávat „od metru“). A to ani nemluvím o nezvratném úbytku poptávky po románových ságách či dokonce třeba pentalogiích – totiž, promiňte, chtěla jsem samozřejmě říci „po čtení na dlouhé zimní večery u krbu“…

Účel a účelovost v koncepci četby je všudypřítomná. Ne vždy je však její definice tak plochá a bezobsažná, jak to na první pohled může vypadat. To bezpochyby platí i o magickém sousloví „četba ke kávě“. Káva a kniha jsou totiž letitými spojenci.

Nevím jak vy, ale já v životě vypila stovky, možná tisíce káv. Faktografové by jistě spočítali, že řada vytvořená z vedle sebe položených, mými ústy vyprázdněných kávových šálků by dosáhla (no, asi ne na Měsíc) alespoň z Prahy do Mníšku pod Brdy. Přestože sama sebe považuji za velkého požitkáře a ke kávovému moku a jeho historii mne váže převeliká úcta, obávám se, že příliš často se jednalo o cosi, čemu jsem se rozhodla říkat „káva mimochodná“. Tedy káva jako automatická součást jednání, káva nabídnutá sekretářkou s takovou samozřejmostí, že i kdyby člověk odmítl, je velmi pravděpodobné, že mu nápoj dříve či později na konferenčním stolku přistane. Jedná se o kávu často z přísně chuťového hlediska kvalitní – však se také stále více sekretariátů hemží různě blikajícími kávovary poslední generace, jež spíše než ke kvalitě života lidí komíhajících se kolem nich mají přispívat ke zvýšení lesku a prestiže dané firmy. Přesto ji téměř nebereme na vědomí, nevychutnanou a tudíž… vlastně zbytečnou. V knižním světě by se této mimochodné kávě v moderních bezkrevných šálcích blížily luxusně vázané encyklopedie výrobků a historie té které fabriky, sterilní přehledy regionálních folklórních tradic, jež se zaprášeně usmívají na návštěvníky v čekárnách tzv. „rodinných podniků“ či radnic. Knihy bez chuti a zápachu, bezchybné a úpěnlivě se vyhýbající jakékoli originalitě, neřkuli provokaci.

Jinak než mimochodná káva se chová káva „přestupní“, jejíž doménou je vzrušující svět letišť a nádraží. Cestující či jeho budoucí hostitel čekají na přestup do další fáze života: na další let, na odjezd či příjezd vlaku, na ten magický okamžik, kdy se na stupátku autobusu objeví známý profil šťastně přicestovavšího přítele. Čekají obtíženi zavazadlem, kyticí, kabátem… a při tom popíjejí kávu. Ta už v tomto případě nemusí být zaštítěna klasickým šálkem – může se nenuceně a sebevědomě povalovat třeba v ekologickém kelímku známého řetězce s občerstvením. Často jsou takoví přestupníci obloženi kromě svršků i knihou. „Přestupní“ knihy mají chuť novinových stánků, kde bojují o své místo na slunci s nejnovějším vydáním módních časopisů. „Přestupní“ káva i její knižní protějšek přijímají atmosféru místa, kde jsou servírovány: na letišti a na mezinárodním vlakovém nádraží jsou naleštěnými elegány, v malém městečku působí umaštěně a osahaně. Neaspirují na svébytnost: jejich cílem je přemostit zastavený čas, pokusit se, aby ubývající černá (či hnědá) hladina a obracející se stránky navodily pocit jistoty, že život zpomalený čekáním se úplně nezastavil.

„Letní“ čtení i káva voní lehkostí a načechranými oblaky. Ženskému románu zdařile sekunduje káva frappé, decentně zamilovaný román z toskánského venkova se přímo rozplývá v pěně pomalu usrkávaného ranního cappuccina (zvláště pokud je na jeho vršku vytvořeno skořicové srdíčko!).

O poznání problematičtější se jeví kategorie na první pohled spřízněná s tou předchozí. Četba „na dovolenou“ totiž nemusí nutně znamenat bezstarostné, povrchní léto! Kdo by neměl v skrytu duše onen sen o zimních prázdninách uprostřed zasněžených hor, kde by přes den v opuštěné chalupě neměl nic jiného na práci než topit ve starých kamnech, jíst a… číst? Ovšem do takového obrazu zapadá pouze svazek o tisíci stránkách, ten, který máme všichni v knihovně a komentujeme jej slovy „až jednou budu mít čas…“. K četbě takového ražení se (kromě grogu) pije výhradně horká, hořká, silná černá káva, a to, jak jinak, z velkého babiččina květovaného koflíku s popraskanou glazurou, koflíku vážného a důstojného jako ubíhající řádky.

Existují samozřejmě i další kategorie. Co kniha intenzivní, kondenzovaná a zhutnělá jako dobré ristretto? Dech beroucí provokativní verše některého věrolomného básníka, jež se vám zahryznou do vědomí a nepustí stejně jako chuť zakletá v minišálku na vašem kavárenském stole z těžkého tepaného kovu.

A co teprve káva turecká! Hrozící každým douškem magickou sedlinou, jež se občas nezastaví ani před branou zubů, a místo aby nám věštila budoucnost, pronikne do úst zrnitě až zemitě? Je jako psychologický thriller, občas neodolatelně vulgární a přímočarý, ovšem s jedinečnou, návykovou chutí i riziky?

Nelze nepřipomenout ani onu historickou vymoženost z počátku 20. století: kávu instantní! Univerzální, decentně nakyslou a závratně snadnou na přípravu, kávu tak podobnou banálním (historickým i současným) příběhům chrleným jako dle šablony, jež pro jejich dokonalou prvoplánovost rychle (a často s chutí, kterou bychom nepřiznali) přečteme, abychom si na ně za pár hodin už ani nevzpomněli…

Našli bychom ještě spoustu důkazů o tom, že kniha a káva si umějí vycházet vstříc a během staletí se staly věrnými souputníky našich životů. Obě nás doprovázejí věrně a se skromným, trpělivým úsměvem, přizpůsobily své podoby různým situacím, v nichž je k sobě necháváme proniknout, a kromě svého obsahu nám bez váhání nabídly i svá těla: v zimě si ohříváme ruce o horký hrnek, v létě si u vody knihou stíníme obličej před sluncem. Vůni kávy i čerstvě otevřené knihy bychom bezpochyby poznali okamžitě i se zavřenýma očima: ta první je symbolem požitku, oddechu, přestávky, sblížení, ta druhá je neodmyslitelně spjata s příjemným momentem pozastavení – v knihovně i knihkupectví si totiž, obklopeni jejím kouzlem, pečlivě vybíráme nové literární světy, do nichž chceme nahlédnout.

Káva i kniha jsou si podobné i v mnoha dalších ohledech. Obě žijí ve dvou rozdílných podobách: káva v šálku či kelímku, kniha ve vazbě pevné nebo brožované. Vždy mne fascinovalo, že talířek, na němž stojí šálek, má v řadě jazyků své vlastní jméno: podšálek. Jeho účel je krásně jazykově vymezen: je stvořen k tomu, aby odděloval ušlechtilý porcelánový kousek plný kávy od plochy stolů, stolků či táců, je obrannou hradbou mezi prostorem kávy a okolním světem. Zároveň dodává šálku eleganci a často originalitu, tvarem šálek doplňuje a zvýrazňuje jeho význam, slouží mu. Všimli jste si někdy, jak je vlastně kombinace šálku s podšálkem nádherně nepraktická? Nedá se odnést z kavárny, při přenášení je třeba maximálně sledovat, zda šálek na podšálku nebezpečně neklouže, neboť jej nemáme přímo pod kontrolou. Nelze jej zmačkat a vyhodit, nevejde se do otvorů vysoustružených v plastových tácech letadel a vlaků. Stejně jako vázaná kniha se nepřizpůsobí tvaru kufru či kabelky, hrdě proráží svými ostrými hroty igelitové tašky a bodá nás do podpaží, jako by prohlašovala: tady jsem a musíte mě brát na vědomí!

Nesmíme také zapomenout na luxusní starožitné šálky zdobené zlatem či ornamenty – jdou totiž ruku v ruce s koženými vazbami nejvzácnějších vydání, plnými zlacených reliéfů. Nenechme se však mást: kýčovitě suvenýrové hrnečky vystavené na odiv v obchodech muzeí, tisíce týchž Muchů a Picassů obtištěné na rádoby originální porcelán nejsou než přenosnými zdobenými obaly na knihy s toutéž kopií Slovanské epopeje.

Káva bez lžičky by byla jako kniha bez záložky: i ta může být originální i banální, míchá stránky dle rytmu a charakteru naší četby: jako by stála v hutné kávě, když se pomalu prodíráme kvalitní filosofickou statí, a naopak jako by se propadala „řídkým“ textem až na poslední stránku, to knižní dno, na němž někdy nalezneme i trochu usazeniny…

Bez kávy (a kaváren) by nevznikla řada skvělých knih. A naopak – rituál přípravy kávy a jejího upíjení, káva jako vražedný prostředek, kavárna jako místo děje… to vše autoři znovu a znovu s oblibou zvěčňují na stránkách svých děl. Kolik vztahů mezi našimi oblíbenými literárními postavami nalezlo svou katarzi u kavárenského stolku? A navíc – kolik reálných „rande naslepo“ smluvených v kavárně (jak jinak) se podařilo díky poznávacímu znamení – správné knize v ruce?

A přesto… nestálo by za to někdy sebrat odvahu a porušit všechna tato po léta zaběhnutá kávovo-knižní pravidla? Kdykoli jsem na letišti, pokoutně se rozhlížím, zda někde nezahlédnu mladého muže v dokonalém obleku s notebookem na stole, jak do něj zběsile vepisuje záznam z jednání a přitom usrkává kávu… z babiččina krajáče! Stále doufám, že jednou uvidím v metru někoho s ohromným svazkem sebraných spisů oblíbeného básníka nebo že v čekárně u své kadeřnice objevím mezi záplavou časopisů a knih o účesech i dekadentně ilustrovanou vazbu záhadného existenciálního románu.

Ať tak či tak, v klasické či překvapivé masce, káva je pro knihu rovnocenným partnerem a o její přízeň bojuje možná jen… se sklenkou vína. O této vášnivé kapitole však snad až někdy příště…

Zdeňka Kostik Šubrová

Zdeňka Kostik Šubrová (1978) se narodila v Praze, kde také vystudovala FF UK, obor bohemistika a romanistika. V posledních deseti letech pracuje převážně v zahraničí, pobývala v Egyptě, v Chile, v Maroku a nyní pracuje v Madridu. Účastnila se se svými texty několika literárních konferencí, ve francouzských časopisech publikovala sérii článků o francouzských cestopisech 19. století. Ráda píše i čte, miluje kočky, ráda si vždy vychutná dobrou kávu a víno.

Související knihy

kolektiv

Jota, 2014