Pateru Antoniu Spadarovi SJ (italskému jezuitskému knězi a šéfredaktoru časopisu La Civiltà Cattolica) se splnilo přání. Setkal se osobně s papežem Františkem a díky tomuto setkání vznikl velice zajímavý rozhovor, který vyšel 19. 9. 2013 v časopise La Civiltà Cattolica (a současně v dalších jezuitských časopisech v 15 zemích světa). V České republice pak první verze překladu tohoto rozhovoru vyšla na stránkách České sekce Vatikánského rozhlasu. Setkání s papežem však p. A. Spadara natolik ovlivnilo, že cítil potřebu se k rozhovoru (a celému setkání) vrátit, říci o svém setkání s papežem Františkem něco víc. Doplnit informace, které by přispěly k lepšímu pochopení papežových myšlenek, a sdělit i své pocity ze setkání s tak významnou osobností, kterou papež František bezesporu je.

A tak vznikla kniha, která v České republice vyšla pod názvem U mne je vždy otevřeno (v originále Mia porta è sempre aperta). Knihu vydalo v letošním roce nakladatelství Paulínky, z italského originálu ji přeložili Milan Glaser a Anna Mátiková.

Když si představíme klasický rozhovor, vybaví se nám otázky a odpovědi. Ano, v této knize tomu bude také tak. Ale jelikož je papež František výraznou osobností a neustále lidi něčím překvapuje, ani tento rozhovor nebude pro čtenáře tak docela standardní. Papež je zvyklý mluvit s lidmi, diskutovat, přemýšlet a rozvíjet své myšlenky. Proto jeho odpovědi nejsou jednoduché a krátké. Každá je spíše takovou úvahou, rozpravou. Papež se rád spontánně vrací k tomu, co již řekl, přemýšlí, rád i zavtipkuje. A často se ponoří i do témat, která nejsou ryze duchovní (hudba, divadlo, poezie atd.) – všude nachází inspiraci.

Kniha začíná vzpomínkou p. Antonia Spadara na samotný rozhovor s papežem Františkem – jak rozhovor vznikal, jaké měl ohlasy nebo proč se vlastně rozhodl A. Spadaro napsal knihu o tomto setkání. P. Antonio Spadaro též mluví o tom, co předcházelo oficiálnímu rozhovoru – jak si s papežem v jednoduše zařízené pracovně nezávazně povídali o svých rodinách, jak se mu papež František svěřil, že raději mluví k jednotlivcům než k masám, či jak probírali, které současné francouzské myslitele má papež František nejraději. P. Antonio Spadaro popisuje, jak se mu ani nechtělo zapínat diktafon, aby nenarušil přátelskou atmosféru jejich rozhovoru.

Po úvodu následuje samotný rozhovor, který je rozčleněn na pět tematických částí. Na konci každé kapitoly jsou pak přidány doplňující informace, které umožňují čtenářům lépe pochopit papežovy odpovědi či které vysvětlují spiritualitu Tovaryšstva Ježíšova. Velice zajímavé jsou pro čtenáře též postřehy a dojmy p. A. Spadara ze samotného setkání. Součástí knihy je i příloha: Promluva svatého otce Františka ke společenství pracovníků časopisu La Civiltà Cattolica ze 14. 6. 2013. Nutno podotknout, že všechny doplňující informace jsou autorizované samotným papežem Františkem.

První část knihy se týká života Jorge Maria Bergoglia před zvolením papežem. P. Antonio Spadaro se ptá papeže Františka na základní otázky, např. kdo je Jorge Mario Bergoglio, proč se stal Jezuitou, které jezuitské osobnosti papeže F. oslovily atd. Rozhovor je doplněn informacemi o dětství a mládí J. M. Bergoglia, o jeho povolání být knězem či o zvolení papežem. A. Spadaro též podrobněji rozebírá a vysvětluje ignaciánskou spiritualitu (sv. Ignác z Loyoly byl zakladatelem řádu Tovaryšstvo Ježíšovo – pozn. red.) a její principy: rozlišování, kontemplace, dialog atd. Tyto informace jsou velice zajímavé a jejich doplnění do textu je důležité, protože je pravděpodobně mnozí čtenáři neznají. P. A. Spadaro se též věnuje významným osobnostem řádu Tovaryšstva Ježíšova (např. sv. Ignác z Loyoly, sv. Petr Faber atd.)

Druhá část rozhovoru je věnovaná církvi. Papež odpovídá na otázky, co pro něj církev znamená či jaké to je být prvním papežem Jezuitou. Můžeme se tak např. dozvědět, jak hluboký má papež vztah k církvi, kdo vlastně církev tvoří, jaké úlohy by měla církev podle dávné tradice plnit či jaká je důležitá a nepostradatelná úloha žen v církvi. Sám papež nazývá církev mnoha jmény – vnímá církev např. jako Matku, Samaritánku či Polní nemocnici. Zdůrazňuje též důležitost tzv. „všední svatosti“, která by měla být vlastní všem věřícím, a vybízí lidi v církvi k větší otevřenosti vůči ostatním lidem.

„Církev je celý Boží lid.“ (str. 60)

„Vidím svatost v trpělivém Božím lidu. V ženě, která vychovává děti, v muži vydělávajícím na chléb, v nemocných, starých kněžích, kteří mají tolik bolestí, ale také se usmívají, protože sloužili Pánu, v řeholnicích, které hodně pracují a prožívají svatost ve skrytosti. Toto je podle mne běžná svatost.“ (str. 61)

P. Antonio Spadaro pak dokumentuje papežův blízký vztah k lidem (zejména těm nejchudším a nejubožejším). Papež František chce s nimi mít osobní kontakt, není mu lhostejný osud žádného jednotlivce.

Třetí část knihy se věnuje otázce Hledání a nalézání Boha ve věcech okolo nás. P. Antonio Spadaro papežovy odpovědi doplňuje např. myšlenkami z Duchovních cvičení sv. Ignáce z Loyoly, který vybízel své exercitanty (účastníky Duchovních cvičení), aby Boha hledali a nalézali ve všech věcech okolo nich a vnímali, jak Bůh ve všech věcech působí (str. 111). Ale jak i papež František zdůrazňuje: Bůh je vždycky překvapením (str. 108). Je nutné Jej stále hledat a stále znovu nalézat – v souladu s augustinovským přístupem k hledání Boha. (str. 107) Ale jen On sám určuje čas a místo setkání s Ním. (str. 108)

Čtvrtá část je věnována mimo jiné Umění a tvořivosti. P. Antonia Spadara nepřestává udivovat papežova inspirace uměním a jeho velký přehled, a proto se ho ptá na jeho oblíbené umělce a spisovatele. Papež se zápalem jmenuje nemalé množství spisovatelů, básníků, hudebních skladatelů i interpretů či filmových tvůrců a je opravdu vidět, že je jejich znalcem a nadšeným obdivovatelem. P. A. Spadaro říká:

Tehdy jsem si uvědomil jednu věc, která se mi později potvrdila. Bergoglio je nejen vzdělaná osobnost, ale také osobnost, která prožívá umění a projevy tvořivosti jako nedílnou součást své spirituality a svého pastoračního působení. (str. 130)

Poslední část nese název Modlitba; jedná se o část velice niternou. Papež mluví o své modlitbě a prozrazuje, který způsob modlitby má nejraději. Říká, že pro něj je modlitba modlitbou plnou vzpomínek (str. 143). A z jeho vět je cítit mimořádná láska a oddanost Kristu.

Tady p. A. Spadaro rozhovor končí a přiznává, že se jednalo spíše o konverzaci než o interview. Říká: Plynule se přecházelo z italštiny do španělštiny a odpovědi se rodily v dialogu a v průběhu uvažování. (str. 144) Rozhovor vůbec nebyl oficiální a strohý, naopak papež byl velice vstřícný a bezprostřední. A Antonio Spadaro s úžasem vzpomíná na papežovu pohostinnost.

Kniha mě velice oslovila a zaujala. Je plná velmi hlubokých myšlenek a přibližuje čtenáři osobnost, názory a vnitřní život papeže Františka. Z rozhovoru a poznámek A. Spadara je zřejmé, že papež František je člověk velice vzdělaný, má přehled v mnoha oborech, zároveň je to člověk otevřený a záleží mu na ostatních lidech, se kterými se chce osobně setkat. Vidí potřeby konkrétních lidi. Má rád prosté věci, je skromný (bydlí v Domě sv. Marty v pokoji, který byl původně pokojem pro hosty), chová se přirozeně a spontánně (setkává se s lidmi na ulici, mluví s druhými jako se sebou rovnými, nestaví bariéry) a nebojí se mluvit ani o svých chybách a selháních. Naplno žije ignaciánskou spiritualitu, jsou pro něj důležité 3 pojmy: dialog, rozlišování a hranice (str. 125)

Oba aktéři rozhovoru mají mnoho společného – mimo jiné to jsou velmi vzdělaní lidé a jsou členy řádu Tovaryšstvo Ježíšovo. V jejich rozhovoru tedy čtenáři mohou nalézt velké množství pro ně dosud neznámých odborných pojmů. Proto je velkým přínosem, že je rozhovor doplněn informacemi o ignaciánské spiritualitě, ze které papež vychází, a dalšími informacemi, které jsou důležité pro lepší pochopení papežových myšlenek.

Kniha je určena pro náročnější čtenáře, autor předpokládá určitou znalost tematiky (některé církevní pojmy již nevysvětluje). Rozhodně se však jedná o knihu velice zajímavou a přínosnou. Díky malému formátu se snadno vejde do kabelky, ale je přímo nabita myšlenkami a informacemi. Proto bych čtenářům doporučila číst ji v klidu a beze spěchu, aby měli čas vše vstřebat a promyslet.

Na závěr bych ráda uvedla několik vět, které dokumentují atmosféru rozhovoru s papežem Františkem.

P. A. Spadaro píše:

V prvním patře jsem přišel k přivřeným dveřím. Sekretář na ně zaklepal a zevnitř se ozval papežův hlas: „Pojď, vejdi, vejdi!“ Stál a něco dělal s papíry na svém psacím stole, které však hned položil. Právě tam – ale nevzpomínám si v jaké souvislosti – mi (papež František) řekl: „ Musíme být normální. Život je normální.“ Takže náš rozhovor byl „normální.“ (str. 151)

Související knihy

Papež František

Paulínky, 2014