Michael Schofield psal poprvé o své duševně nemocné dceři na svém facebookovém profilu, protože potřeboval ventilovat své emoce. Později začal psát blog a založil online soukromou podpůrnou skupinu pro rodiče, kteří si potřebují pohovořit o podobných problémech bez kritiky společnosti. Svět malé January je skutečným příběhem o otci, který se snaží zjistit, proč se jeho malá dcera chová jinak než její vrstevníci, co způsobuje její agresivitu a jak ji lze zvládnout. Cesta ke konečné diagnóze je strastiplná a je dána především tím, že někteří lidé včetně lékařů ani na začátku jednadvacátého století nejsou schopni přijmout fakt, že schizofrenií může trpět už tak malé dítě, jako je January. Ve čtyřech letech se příznaky této duševní nemoci projevují u děvčátka již naplno a January má vážné problémy v kontaktu s ostatními lidmi. Jediný člověk, kterému se daří částečně proniknout do jejího světa a na delší dobu dceru zaujmout, je její otec. Ten také vypráví celý smutný příběh s podtitulem Pád malého děvčátka do propasti šílenství a boj jejího otce za její záchranu. Knihu vydalo v tomto roce nakladatelství Triton.

Publikace je rozdělena do kapitol označených měsícem a rokem. Začíná v červnu roku 2006 a končí na podzim roku 2013. Na začátku knihy jsou January teprve tři roky. Od narození spí minimálně, a proto se otec s matkou Susan v péči o ni střídají. Snaží se ji zabavit a unavit především psychicky, což je jediný způsob, jak ji přimět, aby šla spát. Michael tomu říká, že se snaží „unavit její hlavu“. A to není vůbec jednoduché, protože Janni je velmi chytrá a všech vývojových stupňů dosahuje velmi brzy. Již v osmi měsících mluvila, ve třinácti měsících poznala všechna písmenka, v osmnácti měsících mluvila v gramaticky správných větách a ve třech letech dokáže číst, z hlavy násobit i dělit a ráda zkouší své rodiče z periodické tabulky. Michael je v té době přesvědčen, že její podivné chování je jen vedlejším produktem její geniality. Považuje ji za nedoceněného génia a ve čtyřech letech jí nechává změřit inteligenci. V Stanford-Binetově testu dosahuje hodnoty 146 bez psaní, ke kterému se ji nepodaří přimět. Ve čtyřech letech má mentální schopnosti deseti či jedenáctiletého dítěte. Jannin otec je přesvědčen, že k tomu, aby bylo všechno v pořádku, potřebuje jen stejně geniální děti, aby mohla rozvinout svůj potenciál.

Schizofrenie je nejzávažnější psychotickou duševní poruchou. January trpí poruchami vnímání – má halucinace a bludy, jež se projevují mimo jiné tím, že si hraje s imaginárními kamarády. Má svých sedm krys pojmenované podle dní v týdnu a vymyšlené kamarádky označené čísly. Místo toho, aby si hrála se skutečnými dětmi, hraje si se svými halucinacemi. Po narození bratříčka se situace doma stává vyhrocenou a Susan odváží Janni i přes Michaelovy protesty na léčení. To však bohužel nepřináší žádný efekt.

Michael prožívá nejhorší roky svého života. Přitom jako vysokoškolský pedagog na Kalifornské státní univerzitě musí předstoupit před své studenty a odpoutat se od myšlenek na svou dceru. S tímto úsekem knihy, kdy autor popisuje své pocity v práci, se mohou ztotožnit rodiče, kteří mají občas problémy s výchovou svých vlastních dětí, a musí přitom fungovat i tam, kde je třeba myšlenky na vlastní potomky zcela vypustit.

Dlouhé roky January nemá stanovenu diagnózu, nemocnice a léčebny ji propouštějí nedoléčenou do domácího prostředí a rodiče jsou opakovaně stavěni před neřešitelná dilemata. Janni je velmi nebezpečná svému malému bratříčkovi, později i jejich psovi a sama sobě. Halucinace narušují její fungování v běžné společnosti. Michael se Susan se ale nevzdávají.

Janni chytne lahev vody, která leží vedle ní. Položím na lahev rychle ruku.

„Janni, jestli to na něj hodíš, tak do Pizza Kitchen nepojedeme!“ říkám, upřeně se na ni dívám a doufám, že si vezme mou výhrůžku k srdci a ustoupí. Janni lahev pustí. Oddechnu si. „Hodná holka,“ pochválím ji, otočím se k volantu a zapínám si pás.

Koutem oka zahlédnu, jak si Janni sundává botu. Natáhnu se pro ni, ale kvůli bezpečnostnímu pásu na ni nedosáhnu. Janni se na sedačce otočí, klekne si a hodí botu dozadu. Susan ji odrazí. Odepnu pás a chytím Janninu druhou botu. Janni se začne rozhlížet po něčem jiném, čím by mohla hodit. (str. 109)                  

Janni je takovým věčným dítětem a Michael si oprávněně dělá starosti, jak ji bude společnost přijímat, až bude starší. U malého dítěte se dá ještě leccos tolerovat, na duševně nemocného dospělého člověka se však společnost stále dívá skrz prsty. Michael se rovněž obává situace, kdy na tomto světě pro svou dceru už nebude…

Kniha nabízí obrovské množství námětů k zamyšlení. Z Michaelova vyprávění je zřejmé, kdy nesouhlasí se svou ženou a prohlašuje sám sebe za jediného vhodného společníka pro Janni. Čtenářům jsou předkládány vyhrocené dialogy obou rodičů, a to i během jednání s nejrůznějšími institucemi. Okrajově nahlédnete do systému péče o duševně nemocné. V neposlední řadě budete svědkem obrovského úsilí a vytrvalosti rodičů směřující k začlenění své nemocné dcerky do společnosti. Bezpochyby silný příběh bych doporučila k přečtení nejen těm rodičům, jejichž potomek trpí duševní poruchou, ale všem, kteří mají jakýkoliv problém s chováním svého dítěte.

Související knihy

Schofield, Michael

Triton