Členové narychlo sestaveného hloučku na sebe byli tak natlačení, že se mezi nimi začalo vytvářet napětí. Někteří se jím nechali zkosit přímo v tu chvíli na tramvajovém ostrůvku, zatímco jiní ho odmítli vnímat. Stejně je jednou dostihne, tak jako tramvaj po osmi minutách zpoždění dostihla refýž.

Ač o to nijak zvlášť neusiloval, mezi prvními se dovnitř dostal potenciální vůdce tlupy. Svalnatý mladík, který si dokázal vybrat přesně ten typ džín, který byl právě ve společnosti vnímaný jako náčelnická čelenka. Džíny jako symbol pochopení světa, očividná heterosexualita a klidné pomalé pohyby, které byly v dokonalé harmonii, mu zaručovaly pozici vůdce. Kdyby se v tu chvíli stalo cokoli, co by osazenstvo tramvaje přinutilo stát se jednajícím organismem, tenhle muž by měl automaticky zaručený respekt ostatních. Lhostejně minul prázdná sedadla, která pro něj existovala o něco méně než zbytek cestujících, a postavil se k tyči. On sedadla nepotřeboval.

Zato pro muže, který se dovnitř vozu probojoval ve druhé vlně, bylo sedadlo zárukou bezpečí uprostřed tramvaje, která svou strohostí připomínala jeskyni, v níž u skomírajícího ohně přežívaly a hynuly tlupy jeho pravěkých předků. Jakmile jedno místo k sezení dobyl, úsporně pod něj stáhnul nohy, a pak promýšlel, jak se vyrovnat s nečekaným zpožděním. Nohy ho brněly, jeho záda bičovala slabounká bolest a jeho mysl byla rozechvělá jako tramvajové koleje během horkého srpnového dne. Myslel si, že to všechno prožívá jen kvůli osmi minutám zpoždění. To zpoždění ale padlo na živnou půdu složenou z mnoha vrstev. Na začátku byl takřka prvohorní strach, který poprvé pocítil snad už na sterilizovaném porodním sále, ten pak překryla druhohorní úzkost z nevlídné učitelky na prvním stupni a po mnoha dalších vrstvách i snadno erodující vztah k manželce. Jmenuje se Prokop a obsah jeho mozku připomíná bažinu vydávající jemný nasládlý pach. A byl to právě čichový vjem, co ho vytrhlo z jeho myšlenkových bažin.

V té tramvaji prostě něco zatraceně smrdělo. Spolu s tím pachem v něm znovu naplno vybuchla zášť, protože si někdo cizí dovolil označkovat území, které navzdory dopravnímu řádu a všem vyslovitelným lidským pravidlům prostě považoval za svoje území. Poprvé se rozhlédnul po změti těl kolem sebe a rychle vyhledal problematický objekt. Tak jak předpokládal, byl to bezdomovec. Měl kolem sebe v kruhu rozestavené igelitové tašky jako by to byla věrná domácí zvířata. Prokop ho ale nedokázal vnímat příliš ostře, protože mu splýval se všemi bezdomovci, se kterými měl kdy co do činění. A že jich bylo hodně.

Tramvaj se řítí soutěskou mezi Národním divadlem a kavárnou Slávií a za jejími skly se vlní horký letní vzduch. Prokop si posunuje na nose brýle, jejichž obroučky se jen nepatrně liší od toho správného a momentálně žádaného tvaru, a naplno si užívá vlnění, které vychází z naproti sedící dívky. Pro ni mají štípátko v tramvaji, digitální časomíra i sloup madla jiný význam. Orientuje se mezi těmito přírodními úkazy (právě tak se je totiž naučila vnímat) s obezřetností stopaře. Všechno pro ni může být rozbuškou nového příběhu. Prokopova fantazie překračuje hranice dívčiny sukně a pomalu cestuje po jejím těle. Nemá zapotřebí uvědomit si, na co myslí. Vycvičil se k dokonalé lhostejnosti vůči svým představám, jako by to byly špinavé igelitové tašky stojící v kruhu kolem bezdomovce.

Prokop se prudkým pohybem vztyčuje, posouvá si brýle ke kořeni nosu, levou rukou přejíždí po své revizorské brašně a nepatřičně slabým hlasem zamumlá: „Kontrola jízdenek, prosím.“ Zatímco mu dívka poslušným pohybem nastavuje svou opencard, mladík v dokonale padnoucích džínách hbitým pohybem vyskakuje z otevřených dveří na tramvajový ostrůvek a ukazuje směrem k okýnku vztyčený prostředníček. Prokop se za ním dlouze a nehnutě dívá, jako by vůbec nevnímal, že se dívčiny koutky stáčejí nahoru a že pohledy zbytku osazenstva tramvaje míří k mladíkově siluetě. Prokop prudce změní směr a s nečekanou rozhodností zamíří k sedátku obsazenému bezdomovcem. Někdo by sakra měl tu svoloč vyrazit.

O autorce

Ilona Laužanská vystudovala bohemistiku a italianistiku na FF UK, působí jako učitelka na střední škole. Její texty byly publikované v časopisech Host, Welles a Pole/Noc či na internetovém magazínu Totem a nedávno se zúčastnila vydání sbírky povídek Všemi smysly.

Zdroj náhledového obrázku: http://www.freefoto.com/

Související knihy

kolektiv

Jota, 2014