Rady zkušeného ďábla – tak zní titul jedné z nejoblíbenějších knih známého britského spisovatele C. S. Lewise, kterou autor věnoval svému příteli J. R. R. Tolkienovi. Publikaci v letošním roce vydalo nakladatelství Návrat domů. O tom, že si kniha získala mnoho příznivců, svědčí mimo jiné i fakt, že se u nás jedná o její již 3. vydání. Kromě češtiny byla kniha přeložena do desítek dalších jazyků. Většina čtenářů zná C. S. Lewise jako autora Letopisů Narnie. Tím ovšem jeho pole působnosti zdaleka nekončí, na kontě má mnoho knih. Připomeňme např. vědeckofantastickou Kosmickou trilogii, román Poutníkův návrat či novelu Velký rozvod nebe a pekla, která se podobně jako Rady zkušeného ďábla zabývá nebem a peklem.

Strýc Zmarchrob a synovec Tasemník. To jsou hlavní aktéři celého příběhu, kteří mají za úkol svádět lidi a přivádět je do věčného zatracení. Důležité je, aby si lidé toho, co se s nimi děje, vůbec nevšimli. Pekelné bytosti podsouvají lidem myšlenky, uspávají je, vedou do letargie nebo je naopak zahlcují „veledůležitými“ myšlenkami. To proto, aby neměli na práci nic opravdu důležitého. Často jim v mysli malují hrůzostrašné obrazy jejich budoucnosti. Výborné je v lidech vyvolat strach.

Můj drahý Tasemníku, mám radost, že pacient je tak mladý a má takové zaměstnání, že na vojnu může být odveden, ale také nemusí. Pro nás je důležité, aby žil ve veliké nejistotě – aby měl hlavu plnou vzájemně se vylučujících představ o budoucnosti. Napětí a úzkost jsou nepřekonatelné v tom, jak dovedou zabarikádovat lidský rozum před Nepřítelem. (str. 38)

Zmarchrob je zkušený pokušitel, Tasemník pak holobrádek, který si své postavení musí teprve zasloužit. A strýc svému příbuznému vždy „milerád“ poradí. A obětí (tedy odborně řečeno pacientem) je tentokrát jeden obyčejný mladý muž. Aniž by si to uvědomoval, o jeho duši je právě sváděn boj. A duše je tím hlavním, na co se v Pekle nejvíce těší – řekněme jako… jako na zákusek.

Na činnost všech ďábelských bytostí dohlíží Hluboká škola v čele s úředníkem Mrchodlakem. Nechybí ani Odbor špionáže či Pekelná policie. Mnoho pekelně dokonalých úřadů dohlíží na to, aby byl uspokojen jejich Otec v Hlubinách. Všichni pracují s největším nasazením a uctivostí, protože důležitá není snaha, ale výsledky a neuctivé jednání se rovná sebevraždě. Všude je cítit prázdnota a hlad. Nepřekonatelný hlad po nových obyvatelích a jejich duších.

Ale je tu i problém – Nepřítel. Nepřítel, který ty lidské „obojživelníky“ (divné spojení duše s tělem) nepochopitelně miluje a jehož jas je to nejhorší, co kdy ďáblové různých hodností mohou zažít. Nepřítel, který hatí plány Pekla. Ten, který ty „odporné křížence“ chrání, odpouští jim jejich selhání a chce z nich dokonce udělat vlastní syny! A jednu dobu byl na chvíli i jedním z nich! („Jak odporná výhoda!“)

Můj drahý Tasemníku, s velkou nelibostí se dovídám, že Tvůj pacient se stal křesťanem. Nedělej si naději, že bys unikl příslušným trestům. Teď ale musíme udělat všechno, co je v našich silách. Nemusíme zoufat; stovky podobných dospělých konvertitů jsme dokázali po krátkém pobytu v táboře Nepřítele znovu získat a teď jsou tady u nás. (str. 26)

Takto by se dal nastínit příběh, jehož děj mají čtenáři možnost sledovat pouze díky korespondenci mezi pekelným úředníkem Zmarchrobem a jeho synovcem. Autor je mistr pera i znalcem lidských duší a povah. Znalcem, který vidí i za masky, kterými se lidé tak často chrání před světem. Díky tomu předkládá čtenářům mistrovské dílo, které odhaluje slabé i silné stránky lidí a zavede nás do skrytých zákoutí jejich duše. Zároveň se jedná o příběh s věčným tématem: Boj dobra proti zlu, nebe proti peklu. Kniha je tedy i dílem duchovním. Ale to hlavní, co nesmí chybět, je humor. Protože jak autor zdůrazňuje, ďábel se bere příliš vážně a nesnese, aby se mu někdo posmíval (srov. výrok sv. Thomase Mora, str. 21).

Můj drahý Tasemníku, na Tvé poslední zprávě o stavu pacienta mě nejvíc znepokojuje to, že on už nedělá tolik pevných předsevzetí, jako při svém původním obrácení. Už neplýtvá sliby…

Teď mě napadá jen jedno. Tvůj pacient je teď pokorný; už jsi ho na to upozornil? Každá ctnost nám připadá méně hrozná, pokud si jí člověk je vědom. Propašuj do jeho mozku příjemnou myšlenku: „Propánakrále, já jsem pokorný!“, a téměř vzápětí se v něm objeví pýcha – pýcha na vlastní pokoru. Pokud novou formu pýchy zdolá, ať je pyšný zase na to – a tak dále, kolikrát jen budeš chtít. Ale nezkoušej to příliš dlouho; mohl bys v něm probudit smysl pro humor a míru. Pak by se Ti jenom vysmál a šel si lehnout.  (str. 62)

Kniha Rady zkušeného ďábla je opravdu unikátní a do detailů propracovaná. Nechybí v ní humor, satira ani nadsázka. Na druhou stranu je obdivuhodné, jak autor umí přesně odhalit a pojmenovat lidské slabosti. Například jak snadno člověk opouští své ideály a předsevzetí jen proto, že se nechal ukolébat pocitem, že to přece „chvíli počká“. Jak často si člověk řekne: „Jen si zajdu na oběd. A pak to promyslím“, „Ti noví přátelé a jejich názory přeci nejsou tak špatní.“, „A koneckonců to tak dělá každý.“. A od řečí ke skutkům je pak často hodně daleko. Lenost nebo pohodlnost, nebo naopak nezdravá angažovanost, pocit vlastní neomylnosti či pohrdání druhými, to jsou často malé a nenápadné krůčky, které pomalu, ale jistě vedou do Pekla.

Můj drahý Tasemníku, asi si řekneš, že to jsou velmi lehké hříchy; jistě bys chtěl (jako všichni mladí pokušitelé) hlásit senzační zločiny. Ale nezapomeň, jen jedno je důležité: jestli oddělíš člověka od Nepřítele. Nezáleží na tom, jak lehké ty hříchy jsou, pokud člověka dokážou vzdálit od Světla k Nicotě. Vražda není o nic lepší než karty, pokud k tomu ty karty stačí. Skutečně nejjistější cesta do Pekla je pozvolná: mírně se svažuje a příjemně se po ní chodí. (str. 85)

Knihu jsem četla s velkým zaujetím, mnoho pasáží jsem si musela přečíst vícekrát. To abych si uvědomila, jak velkou pravdu autor nenásilnou formou předkládá. Výborně jsou též použity výrazové prostředky – zaujala mě například volba jmen pekelných bytostí. Cílem autora bylo vytvořit názvy, které při vyslovení skřípou mezi zuby nebo navozují nelibé pocity. A musím uznat, že se mu to opravdu povedlo. A výborný je i český překlad. Zmarchrob (v originálu Screwtape), Tasemník (v originálu Wormwood), Mrchodlak, Chlípoun či Štípodraz. Tito všichni dělají „čest“ svému jménu, která zní opravdu chrčivě, skřípavě či slizce.

Na závěr bych si dovolila předložit čtenáři jednu „dobrou radu“, která pochází z pera Zmarchroba, zkušeného ďábla. Pokud se jí budete řídit, spolehlivě se vám rozpadne jakýkoliv vztah – nejenom ten s vaší matkou.

Můj milý Tasemníku, velice mě těší to, co píšeš o vztahu pacienta k jeho matce. Své výhody však musíš důkladně využít…

Když spolu dva lidé žijí dlouhou dobu, často se stává, že určité zabarvení hlasu nebo výraz obličeje jednoho z nich začne toho druhého téměř nesnesitelně dráždit. Na to se zaměř. Ať si tvůj pacient plně uvědomuje, jak jeho matka zvedá obočí, což mu leze na nervy už od malička. Ať si myslí, že jeho matka ví, jak ho to zlobí, a že to dělá, jen aby ho zlobila – pokud se ve své práci vyznáš, nenapadne ho, jak je to nepravděpodobné. Také ho ovšem nikdy nesmí napadnout, že by jeho vlastní odstíny hlasu nebo pohledy mohly zlobit ji. Bude to snadné; vždyť on sám sebe nevidí ani neslyší. (str. 30)

Možná si říkáte, jak to s pacientem dopadlo? To si již budete muset přečíst sami.

Věřím, že se u knihy pobavíte a také se něco o sobě dozvíte. Jen vám chci dát jednu opravdu dobrou radu: ďábel je mistr lži, takže mu všechno tak úplně nevěřte!

Související knihy

Lewis, C. S.

Návrat domů, 2014