Italský básník a prozaik Francesco Petrarca je spisovatel období středověku, jehož jméno zná každý, kdo prošel školní docházkou. Petrarca se narodil 20. července 1304 v Arezu a zemřel 19. července 1374 v Arquá v Padově. Shodou okolností tedy 19. července uplynulo 640 let od jeho smrti a o den později, 20. července, uplynulo 710 let od jeho narození. Petrarca se narodil do rodiny vyhnanců z Florencie, jeho rodiče později přesídlili do Avignonu. Studoval práva ve Francii a v Itálii, více než právům se však věnoval filologii.

Ve dvaceti třech letech se na Velký pátek setkal v avignonském chrámu s vdanou a ctnostnou Laurou, do které se bláznivě zamiloval a stvořil z ní svou celoživotní múzu. Lauřina identita a to, zda doopravdy existovala, zůstává zahaleno rouškou tajemství. Je pravděpodobné, že šlo o ženu jménem Laura de Noves, ženu Huga II. de Sade, možného předka slavného Markýze de Sade. Několik let po Lauřině smrti otevřel humanista Maurice Sceve její hrobku a uvnitř nalezl medaili s vyrytou podobiznou a sonet od Petrarcy.

Petrarca dosáhl nižšího kněžského svěcení a získal tak řadu církevních prebend. Hodně cestoval, dokonce pobýval na císařském dvoře Karla IV. v Praze. Kromě literární činnosti se zabýval i politikou a diplomatickou činností. Udržoval četné styky s významnými osobnostmi, dopisoval si mimo jiné i s Karlem IV. a s Arnoštem z Pardubic. Znal se s Boccacciem, ke kterému jej vázalo přátelství. Roku 1341 byl na římském Kapitolu korunován básnickým věncem, k němuž získal profesorskou hodnost a římské občanství. S tímto věncem je zvěčněn na nejznámějším portrétu.

Petrarca přikládal velký význam antice, v antickém duchu vytvářel latinské traktáty, životopisná a historická díla (Africa, hrdinský epos po vzoru Vergiliovy Aeneidy, jehož hlavní postavou je Scipio Africký, římský vojevůdce z doby druhé punské války), žalmy, polemiky a listy (Listy přátelům, Listy stáří). V duchu humanismu se Petrarca snažil překonat středověk a oživit ideály antiky. Možná nejdůležitějším Petrarcovým dílem je Secretum meum, tedy Mé tajemství. Jde o autobiografický fiktivní dialog mezi Petrarcou a svatým Augustinem, velkým Petrarcovým vzorem. Ačkoli je toto dílo poznamenáno snahou o idealizaci vlastní osoby, jde zároveň o jediný text, ve kterém je podrobněji popsána Petrarcova milostná vášeň k Lauře.

Dozajista nejznámější jsou však Petrarcovy italsky psané lyrické básně, které tvořil během svého života a později je shrnul do sbírky Zpěvník. Jeho sbírka obsahuje celkem 366 skladeb, z nichž většinu tvoří sonety. Velká část jeho básnického díla je věnována Lauře, která zemřela v roce 1348 při epidemii moru. Lauru básník opěvuje ve dvou oddílech, v básních oslavujících Lauřin život a v básních věnovaných Lauřině smrti. Malá část sbírky je zaměřena nábožensky a politicky, několik básní věnoval Petrarca svým přátelům.

Petrarcova milostná lyrika se stala poetickým kánonem pro mnoho generací a zdrojem inspirace moderní italské i evropské poezie. Sám velký básník se inspiroval Dantovou Božskou komedií a francouzským Románem o Růži.

Zdroje:
Dolejší, Petr: Školní slovník světových spisovatelů. Humpolec 2007.
www.petrarch.petersadlon.com