Lidi se ode mne odtahují. Kdysi jsem byl jako oni. Měl jsem rodinu… Svou ženu jsem miloval a našemu synovi jsem se snažil být dobrým tátou. Ona se starala o domácnost a o malého, zdálo se, že to zvládá. Já pracoval ve firmě, kde se vyráběl nábytek na zakázku, a slušně jsem vydělával. Dával jsem jí celý plat, ale nevystačila s ním. Nedokázala udržet korunu, nakupovala nesmysly, které jsme nepotřebovali, a pak o ně ztratila zájem. Utrácela za šaty, kosmetiku, její vášeň pro boty byla zpočátku zarážející, později neúnosná. Mlčel jsem a jen doufal, že ji to přejde. Nepřešlo. Vyčítala mi, že málo vydělávám.
Hádali jsme se. Omezil jsem jí výdaje na domácnost, Davidovi jsem založil vkladní knížku a pravidelně na ni ukládal, co jsem mohl. Tajně.
Vyřešila to po svém: půjčovala si kde se dalo. V očích sousedů a známých jsem se stal lakomcem a despotou, neschopným uživit ženu a dítě. Platil jsem její dluhy s pocitem studu. Smála se mi do očí. Řval jsem na ni. Když jsem ji poprvé uhodil, strašně jsem se opil. S kamarády u plné sklenice mi bylo dobře. Někdy jsem šel z práce rovnou do hospody. Abych se vyhnul hádkám… kvůli synovi.
David byl naše jediná radost. Dobře se učil, měl kamarády. Někdy o víkendu jsme si spolu vyjeli na kole. Rozuměli jsme si.

Jednou nám řekl: Proč se nerozvedete, když se nemáte rádi? Bylo mu devět let. Rozvod? Nedokázal jsem si představit, že by Davida vychovával nějaký cizí chlápek.

Nevyčítala mi kamarády, udělala něco horšího; začala chodit taky. Zahýbala mi. Věděl jsem to.
Jestli jsem žárlil? Čekával jsem na ni celý dlouhý noci u popelníku přetékajícím nedopalky. Chodil jsem od okna k oknu, pořád jsem chodil sem a tam, a vždycky jsem měl v ruce nějaký pití. Už se mnou nechtěla spát. Mohla mít ode mě všechno, ale neuměla s tím naložit.
Řval jsem na ni: „Já tě zabiju.“ Smála se mi: „Jsi chudák.“
Zbláznili jsme se. Oba. V té době už jsem pořádně nasával a myslím, že ona taky. Náš syn toho měl plný zuby, samozřejmě. Násilí, zmatky a všechen ten blázinec… Jednoho dne se jednoduše sebral a odešel od nás. Po jeho odchodu se všechno spíš zhoršilo. Naše dny byly sečteny.
Někdy v té době jsem několikrát nedorazil do práce. Už jsem byl mimo. Měl jsem placatou láhev, ve který jsem si nosil do práce pití. Myslel jsem, že mi to projde, ale nedalo se to utajit, pochopitelně. Vyhodili mě. Ten večer jsem sedl do auta a řítil se ulicemi jako šílený. Probral jsem se až v nemocnici. Auto bylo odepsané, já na tom nebyl o moc líp. Ale dostali mě z toho. Narovnali mi kosti, napumpovali do mě krev cizího dárce a všechno to pečlivě pozašívali. Dobrá práce, jen jaksi zbytečná, myslel jsem si, a všem jsem poděkoval.
Když jsem se vrátil, byla pryč. Moje žena a všechno, co v našem bytě mělo nějakou cenu. To ještě šlo, měl jsem tam postel, televizi a chlast, to především. Občas zavolal David, pracoval v zahraničí, říkal, že se má dobře. Ale brzy už mi měli vypnout telefon, elektřinu a plyn. Bylo mi to fuk, už jsem nefungoval. Byl jsem unavený vstát z postele, umýt se, učesat si vlasy. Byl jsem unavený z křivých pohledů lidí, ke kterým jsem kdysi patřil. Byl jsem unavený vyprat si šaty a oblíknout se. Byl jsem unavený hledat si práci, abych měl z čeho zaplatit nájem. Vyhodili mě z bytu jako neplatiče.
Tak jsem se dostal na ulici. Mezi kumpány i všelijaký týpky. Přijali mě mezi sebe bez koruny, s taškou hadrů, páchnoucích zatuchlinou. Naučili mě, jak přežít, kde sehnat jídlo, kde se osprchovat. V létě jsme se protloukali jak se dalo. Supermarkety a popelnice. Jo, člověk si zvykne. Ale zimu bych nepřál nikomu. Zima na ulici je krutá. Azylové domy jsou přeplněné, Armáda spásy mele z posledního. A my? Odkud se bereme? Bobtnáme? Chrchlající zástupy nemocných, podvyživených, hladových mátoh? Fialovej mrazem jsem vibroval mezi nimi ve frontě na polívku. V mim věku byl táta na vrcholu sil. Srkal jsem polívku, u nosu se mi houpala nudle a z očí mi kapaly slzy. Byl leden 2002, nejdelší zima v mým podělaným životě. Tehdy jsem si umínil, že až se oteplí, začnu se sebou něco dělat, najdu si práci, vezmu cokoli, za co budou nějaký peníze, dám se do kupy. Tehdy jsem to myslel doopravdy.
Ale s jarem na mě padla únava a zničující apatie. Chlastal jsem na plný úvazek, a když jsem vystřízlivěl, kapal ze mě hnus. Hnusil jsem se sám sobě.
Často jsem při tom myslel na syna, jak žije, jak se mu daří a tak, stýskalo se mi, bezpochyby. Ale než se s ním sejít takhle, to radši chcípnout.
Jednoho dne v zástupu lidí, ve vestibulu metra, kam jsem se ukryl před deštěm, jsem ho uviděl. Míjel mě, mohl jsem si na něho sáhnout, tak byl blízko. Smrděl jsem alkoholem a cigaretami a styděl jsem se za svoje špinavý šaty. „Davide.“  Vylítlo mi to z pusy, tohle jsem nechtěl. Zavadil o mě pohledem a zastavil se. Pátral očima v mém brunátném obličeji po známých rysech. Neviděli jsme se léta. „ Tati.“
Přinutil mě jít do léčebny pro alkoholiky, hučel do mě tak dlouho, až jsem uvěřil, že je to jediná šance. Povídal mi o sobě i o své dívce. Někdy přišla s ním. O životě na ulici jsem mluvil nerad, slova mi padala z pusy jako balvany. Odnášel si je s sebou, do posledního. Nijak se se mnou nemazlil, ale poskytl mi zázemí a čas, abych se rozdejchal, abych si uvědomil sám sebe. Bylo mi zle, z posledních sil jsem se odrážel ode dna s vědomím, že mi David věří a že můj zbabranej život měl přece jen nějaký smysl.
Teď už zas bydlím ve svým, pracuju, vydělávám. Koukám se na svět jinýma očima, s respektem, který jsem předtím neznal. Koupil jsem si kolo, a když je venku pěkný počasí, jezdím rád do přírody. Taky posiluju a těším se na první vnouče.
Jo a taky se mi zase začaly líbit ženský. A to je dobrý znamení, nemyslíte?

Ve snech se ke mně někdy vracejí na smrt nemocní ubožáci, ochlastové na konci své cesty. Jsem mezi nimi.

S hrůzou se probouzím. V tichu pokoje slyším údery svého srdce a myslím na ty, které jsem znal. Mají dost cigaret? Dost chlastu, aby mohli spát? Jsem s nimi. Tiše našlapuju, abych je neprobudil. Protože spánek je milosrdný, je jako smrt – než se rozední.

O autorce

Eva Kadlecová žije v Praze, vystudovala jsem oděvní školu, živila se výrobou ruční keramiky a v současné době pracuje v Centru péče o seniory. Má ráda cestování, sport, knihy a píše obyčejné příběhy lidí, kteří se ocitnou v nějaké nelehké životní situaci, něco je zaskočí, nehoda, událost, problém, a oni ho musí řešit. Publikovala v magazínu Lidových novin v rubrice Můj příběh. Úspěšná byla v několika literárních soutěžích, například v literární soutěži knihovny Karlovy Vary v roce 2009, kde zvítězila se svou povídkou nazvanou Sestra. V roce 2010 vyšla v Eroice její kniha povídek: Chce to jen pobavit se. V září 2013 byla opět nakladatelstvím Eroica vydána novela Náhradnice z Ukrajiny (naši recenze najdete zde).

Související knihy

Kadlecová, Eva

Eroika, 2013

Kadlecová, Eva

Eroika, 2010