Autorem tohoto grafického románu je Alan Moore. Ten díky komiksům jako Strážci, Z pekla či Liga výjimečných proslul i mezi čtenáři, kteří obrázkovým příběhům neholdují.

Moore si ve Ztracených dívkách pohrává s původními příběhy tří oblíbených dětských knížek, respektive jejich hrdinek. V jednom evropském hotelu se shodou náhod ubytují ve stejný čas Alenka, Wendy i Dorotka. Zjišťují, že mají něco společného. Každá z nich si s sebou nese z minulosti příběh, o němž si do té doby myslely, že je jedinečný. Dívky se pouští do vyprávění a poznávají tak své dětství, hříchy, slasti i vlastní těla.

Ztracené dívky jsou totiž dílem pornografickým. Autor originální dobrodružství s Petrem Panem, bílým králíkem a čarodějem ze země Oz zbavuje nerealističnosti. Svléká je donaha a přetváří tak, aby se mohla odehrát ve skutečném světě. Ve světě, kde neexistují zábrany a sexuální tabu. Ponechává jim však fantazii. Ovšem tyto fantazie se odehrávají ve zcela jiné rovině.

Tak například Srdcová královna není ničím jiným než dominantní a perverzní paničkou. Lva, strašáka a plecháče zastupují muži s patřičnými fyzickými i duševními vlastnostmi. Veškeré další fantastické motivy jsou pak dílem buďto drog, nebo čistě dívčích představ.

Sexuální scény se v knize rozvíjejí pomalu, zlehoučka. Stejně jako u panny nejprve dochází k lehkým dotykům, ostýchavému prozkoumávání zákoutí vlastního tělo. Až poté následuje setkání s mužem. Pokračuje to prvními sexuálními experimenty a končí u hromadných orgií.

Moore se ale nesnažil stvořit pornografii lacinou. Té je ostatně plný celý internet. Ne, pokouší se pozvednout ji na uměleckou úroveň. Dodržuje pravidla, jež stanovily originální pohádky. Stejně tak jejich jazyk a atmosféru. Střídá roviny i formy, jimiž jsou jednotlivé kapitoly vyprávěny. Každé z dívek vdechuje jedinečný, osobitý charakter. Značná je jeho práce s kontextualitou. Na základní linii příběhu vrství hned několik dalších – problematiku měšťanstva, vysoké šlechty a venkova na počátku 20. století. Klade do kontrastu puritánství a svobodomyslnost. Umně si pohrává s humorem a dvojsmysly.

Uměleckou hodnotu přinášejí výraznou měrou ilustrace undergroundové výtvarnice Melindy Gebbieové. Řada kreseb se nese v secesním duchu a čtenář v nich může rozpoznat prvky prací Aubreyho Beardsleyho, Egona Schieleho či Alfonse Muchy. Její zásluhou se navíc člověk dokáže lépe orientovat hlavně na stránkách, na nichž se prolínají třeba hned tři dějové linky.

I přes tuto stránku Ztracených dívek nepřestává kniha být pornografií. Pokud by Moore zůstal u pikantního převyprávění oněch tří příběhů, udělal by lépe. Některá intermezza jsou poněkud zbytečná. Nijak neposouvají děj, ani nerozvíjí charaktery hlavních postav. Mají sloužit čistě k pobavení, pobouření či šokování postav, autora a čtenáře. Dokazují tak, že porno zůstává pornem, ať je v sebepěknějším obalu.

Moorův grafický román by tak měl vzít do rukou člověk, který ví, co od daného díla čeká. Pokud někoho pobuřují nijak necenzurované popisy i vyobrazení sexuálních aktů, měl by knihu nechat zasunutou v polici knihovny či knihkupectví. Autor si totiž stojí za názorem, že pouze in flagranti se odhaluje skutečná povaha člověka.

Související knihy

Moore, Alan - Gebbieová, Melinda

Argo, 2008